Jestli v Česku existuje zákon, který denně bez pocitu viny porušují desetitisíce lidí, pak jsou to silniční pravidla.
Uvažujme, jak je to podivné: máme zákon, který nás chrání, abychom se nepozabíjeli. Shodneme se, že tento typ zákona je zapotřebí.
Na druhé straně z něj však mají šoufky nejen takzvaní obyčejní lidé, ale i mnozí ti, kdo jej stvořili (politici), a ti, kdo jeho dodržování hlídají (policisté). O to je situace horší. Běžné je zákon porušovat, ne dodržovat.
Ne že by si člověk bral chování politiků či policistů za vzor. Ale právě politici a policisté, kteří se nechávají přistihnout při porušování pravidel, vytvářejí dojem, že z nějakého riskantního předjíždění či z devadesátky v obci se nestřílí, nebezpečí nehrozí. A když oni mohou, oni nevidí nebezpečí, my ostatní také můžeme, také nevidíme...
Český řidič má tak pověst jednoho z nejhorších v Evropě. V cizině si však dává mnohem větší pozor: více dodržuje povolenou rychlost, nepředjíždí tak bezohledně.
Proč? Jsou snad tamní pravidla o tolik přísnější? Bývají někdy i benevolentnější - například co do množství vypitého alkoholu před jízdou.
Proč se tedy český pirát silnic stane v Německu či ve Francii gentlemanem, který z vozu už už vyskakuje, aby babičku přes přechod převedl? Víc se bojí tamní policie a tučných pokut.
Tady se policie a pokut nebojíme. Viz výsledek posledního Kryštofa - provinil se zhruba každý čtvrtý kontrolovaný řidič, i opilí tu a tam byli, přestože o akci lidé předem věděli a policisté stáli za každým bukem. Policistu lze však ukecat či uplatit, pokutu nezaplatit - tak to u nás chodí.
Právě proto, že zatím nic výrazně nepomáhá, je třeba zkusit něco jiného. Třeba i ten sporný bodový systém (bude-li nastaven rozumně) i větší přísnost: na neukázněné občany, politiky, policisty...
