"Odjeli jsme s postiženým synem nakupovat a další dvě děti jsme nechali doma. Ani ne za hodinu nám neznámý muž volal na mobil, že nám hoří dům, ale děti včas vytáhl ven a čekaly na nás u sousedů," vzpomíná Helena Pokorná na den, kdy poprvé rodina nespala doma, ale v klubovně.
V přízemí jejich domku v Bohdalicích na Brněnsku sice nehořelo, při hašení střechy však do něho stropem natekla voda, a co se nepromáčelo, načichlo zápachem z hořícího eternitu.
"Moc našich věcí už se použít nedalo," říká žena a ukazuje, jak se v klubovně zařídila, aby mohla alespoň uvařit.
Druhá místnost, ve které rodina tráví celý den, připomíná skladiště, a kdyby se nad nimi jeden místní obyvatel neslitoval a nepůjčil jim patrovou postel, bylo by tu místa ještě méně.
"Většinu věcí máme v krabicích. Zabírají místo, děti si nemají kde hrát. Já se ve věcech neustále přehrabuji a něco hledám," posteskne si žena.
Prát není kde, a tak Helena Pokorná zatím obléká rodinu ze zásob oblečení, které dostali od místních, známých i od speciální školy, do které chodí oba synové. "Zpočátku jsem to všechno zvládala docela dobře, ale teď už se mi to moc nedaří," říká Helena Pokorná.
