Jenže proroci a bossové pěti kruhů chtějí ještě něco víc: hry musí být "nepolitické".
Takovou snůšku podivných řečí kolem olympijských her obecně a pekingských zvlášť aby pohledal. Nelze se utěšovat, že jsou to slova hloupá; vyslovují je inteligentní lidé. Nasloucháme verbálnímu eskamotérství, opřenému o článek 51 Olympijské charty. Ten říká, že v prostorách olympijských her není povolena politická demonstrace ani propaganda.
Inu, vyčichlá pravda nepravda: politika do sportu nepatří. Najmě do velebných her. Třeba Milan Jirásek, předseda Českého olympijského výboru, se obává, aby olympiádu jako sportovní vrcholný podnik nezastínily politické aspekty.
A byť jsou postoje našich funkcionářů vůči osobním postojům sportovců (na rozdíl od jiných zemí) velmi tolerantní, český olympijský šéf říká: "Určitě se objeví pokusy, jak naše sportovce zneužít k politické propagandě."
Obavy, že by nějaká skupinka "lidskoprávních extremistů" mohla olympijské hry zpolitizovat, jsou liché, ba nesmyslné. Vždyť "vrcholný svátek všech sportovců světa" je zpolitizovaný odedávna. Nejen pekingský.
Kdo seje vítr...
Nemluvme nyní o Moskvě a Los Angeles, dvou zbojkotovaných hrách. Nabízejí se vztyčené pěsti v černých rukavicích afroamerických sprinterů Smitha a Carlose v Mexico City roku 1968.
Tehdejší předseda MOV Avery Brundage, zkušený politikář, zuřil: "Znásilnili základní princip her, jejich apolitičnost! Vyloučit! Z amerického týmu i z olympijských her." Média sovětského bloku radostně hýkala: "V Americe bijou černochy, a když se ti chudáci vzepřou, vylučují je!"
V roce 1934 prohlásil už řečený nepolitický Brundage, tehdy šéf Amerického olympijského výboru: "V Německu neexistuje nic, co by opravňovalo bojkot. Amerika by se mohla v mnohém učit." O dva roky později se berlínské hry staly demonstrací průzračně nepolitického hajlování. Triumfy černocha Jesse Owense vnímali demokraté také více politicky než sportovně: "Vytřel Hitlerovi rasistický zrak!"
Politickou nepolitičnost olympijských her v nejtragičtějším smyslu slova naplnil Mnichov v roce 1972. Palestinské komando při nich zavraždilo izraelské sportovce a následně jsme byli svědky nepolitického cynismu – hry slavně "nepoliticky" pokračovaly. Pravda, dost zakrvavené, ale co na tom!
Kupříkladu naše normalizační média sice násilí odsoudila, ale hned to natřela sionismu: Kdo seje vítr, sklízí bouři. A není politizováním sčítání medailí jednotlivých zemí v duchu primitivního nacionálního vychloubání? Co nedávná praxe sumarizace metálů zemí "tábora míru a socialismu"?
Když to pěkně klaplo, propaganda halasila, jak "tam, kde zítra znamená včera", jsme fyzkulturnější než prohnilý Západ. Státní dopingové výkrmny té doby zřetelně dokazují, že o politickou prestiž šlo vždy až v první řadě.
Soutěž o pořadatelství her je záležitost navýsost politická; úspěch v ní je pro vítěze politikem těžké ráže. Když olympijští funkcionáři stále omílají, že hry v Pekingu "pomohou demokratizaci země", poslání her přece očividně politizují.
A z našich luhů a hájů: boj o olympijské hry v Praze je asi tak nepolitický jako volba prezidenta. Olympijští funkcionáři nám vnucují jakousi politickou nepolitiku. Tvrdí, že jde především o sportovce, o to, aby mohli ukázat, jak natrénovali. Že jde také o peníze a vliv, cudně zamlčují. Neboť to by přece byla "špinavá" politika.
Že vrcholový sport už dávno nese všechny znaky, jimiž jsme si zvykli politiku zneuctívat, na to se ve "sportovních kruzích" zapomíná. A je tragikomické, ale zřejmě charakteristické, že v celém tom olympijském politickém humbuku mají být za případnou demonstraci politického postoje trestáni sportovci, například odebráním medailí. Gladiátoři jsou holt určeni pro boj, politická nepolitika náleží funkcionářům.
