Pokud někdo sype prognózy o roce 2009 v podobném duchu, nemá cenu se jimi zabývat. Můžeme však zkusit něco složitějšího a spolehlivějšího zároveň. Můžeme třeba říct, že právě začíná úplně nová epocha.
Teprve teď začíná 21. století, protože těch předcházejících osm let bylo jen prostým protažením starého věku. Asi jako když 19. století neskončilo roku 1900, ale teprve v létě 1914.
Éry se neřídí podle kalendáře, ale podle událostí. Teprve teď definitivně končí starý svět, který přežíval po studené válce a klackoval se, aniž znal směr. Byla to doba přechodu: hra na válku s terorismem jen maskovala, že budoucnost ztratila kompas a motala se v kruhu.
"Báječný nový svět"?Éry se neřídí podle kalendáře, ale podle událostí. Teprve teď definitivně končí starý svět, který přežíval po studené válce a klackoval se, aniž znal směr. Byla to doba přechodu: hra na válku s terorismem jen maskovala, že budoucnost ztratila kompas a motala se v kruhu. |
Teď přišla doba zlomu. Bohužel. Aldous Huxley kdysi psal o "báječném novém světě“. Dlouho to tak vypadalo, ale už to není jisté.
Teď nás čeká vyděšený nový svět. Pro historiky to bude rok krize a Obamy, prvního černošského prezidenta v dějinách Ameriky. Přestože svět byl před necelými dvěma měsíci volbou Obamy tolik vzrušen, bude jeho budoucnost utvářet krize víc než americký prezident.
Nikdo neví, jaká krize bude - kromě toho, že bude dlouhá a hluboká, a tak nikdo nemůže přesně předpovědět, co vyvolá. Ale lze předvídat tendence. A to není čtení vhodné pro děti.
Ekonomický nacionalismus
Tohle bude svět, kde se každý začne starat víc o sebe. A to je ta nejdůležitější prognóza, která na letošek čeká. Státy celkem logicky sledují své vlastní zájmy. Bylo to patrné i při velké hospodářské krizi ve 30. letech.
Ta nejenže přetrhla éru prosperity "zlatých dvacátých“, ale - dnes už jsme na to dávno zapomněli - rozbila i iluzi, že svět bude stále otevřenější, propojenější, bohatší a tahle vzájemná propletenost obchodních vztahů nade vším převáží, protože peníze jsou hnacím motivem číslo jedna, a nikdo už proto nebude chtít (ani moci) do války.
krize a bariéryPrávě teď se začne ukazovat, nakolik pevné je lanoví Evropské unie, či zda je to jen nová evropská iluze, společenská hra pro dobré časy. |
Svět vypadal poučenější a zdálo se, že si vykračuje po bezpečné stezce.
Jenže krize přinesla ochranářství a vytváření bariér. Státy si šlapaly vzájemně po zádech. Ekonomické problémy přinesly ekonomický nacionalismus. Vlastní zájem byl nade vše, někde dokonce až über alles. A z ekonomického nacionalismu postupně vyrostl i nacionalismus obecný.
Právě teď se začne ukazovat, nakolik pevné je lanoví Evropské unie, či zda je to jen nová evropská iluze, společenská hra pro dobré časy. Nervozita a ochrana národních zájmů můžou ukázat, že lanoví je jen pavučina a evropský ideál jen náhražkové náboženství, jehož modly šly k čertu, jakmile státy zjistily, že co je dobré pro ně, nemusí už automaticky být dobré pro Evropu. Dohlížet na to, abychom nezačali sjíždět po tomhle svahu, je další, možná nejdůležitější, a hlavně zatím nijak nediskutovaný úkol českého předsednictví.
Zmatek v temné džungli
Ale tím výčet možných špatných zpráv nekončí. Hluboké krize vždy nějak překreslují siločáry světových vztahů. Přesuny majetku znamenají přesuny moci. Už to vidíme nyní, kdy větší váhu získávají znovu Rusové a poprvé Číňané. A letos to bude pokračovat: jak budou Amerika a Západ krvácet, bude získávat větší slovo takzvaný BRIC, blok Brazílie, Ruska, Indie a Číny, tedy čtyř nastupujících států, s nimiž se musí pro zítřek vážně počítat.
Nejde jen o ně. Svět bude vzhůru nohama a všichni, kdo mají pocit, že na to mají, toho budou chtít využít. Vznikne nepřehledná doba a noví hráči, i ti falešní, se budou drát do popředí. Zemím, jako je Írán, se bude v tomhle maelströmu, v němž se každý hlavně stará sám o sebe, dařit lépe než teď.
Přesuny majetku znamenají přesuny mociJak budou Amerika a Západ krvácet, bude získávat větší slovo takzvaný BRIC, blok Brazílie, Ruska, Indie a Číny, tedy čtyř nastupujících států, s nimiž se musí pro zítřek vážně počítat. |
A pak je tady další nepříjemná vyhlídka. Vzpomeňte si na nedávné vzplanutí řecké ulice. Byl to i výbuch frustrace mladých lidí, kteří měli pocit, že nemají vyhlídky, a obrátili hněv proti státu. Možná jsou to vzpomínky na budoucnost. Krize vyvolávají sociální napětí a rozevírání nůžek. Řecko může být předobrazem věcí příštích.
Teď trochu uklidnění. Neznamená to, že tohle všechno zažijeme v plné míře příští rok. Ale první nášlapy v načrtnutém azimutu možná provedeme. A důležité bude, kam šlápneme.
A co na to Amerika
Bude to houpat - a o to víc záleží na tom, jaká bude Amerika. Nikde není psáno, že Obama, osobnost roku 2008, se stane i osobností roku 2009. Jeho největší zátěží jsou očekávání, která vyvolal. Ale na druhé straně má velkou šanci vrátit Americe její přitažlivost a schopnost vést, o niž z velké části přišla. Až půjde do Bílého domu, budete slýchat, že Amerika se bude chovat stejně, ať tam sedí Bill, George nebo Barack. Není to pravda. Otec Bush se choval jinak než Reagan a oba úplně jinak a kompetentněji než syn Bush. Amerika má stejné zájmy, ale občas má v čele někoho, kdo je hájí nešikovně. To Obama zřejmě nebude.
A v tomhle chumlu se bude mlít i nákupní seznam problémů, které svět dostává každý rok: Irák (uvidí se, jestli válka spěje ke klidu), Afghánistán (uvidí se, jestli válka spěje k ještě horší), Írán (budou tam volby, a to se už tradičně věří v zázrak), celý Blízký východ (ponechme si naději bez příčiny)...
A hlavně si zapněme pásy. Bude to drncat.
