Když před rokem lékaři Pavlovi diagnostikovali zhoubný nádor na slinivce, řekl mi napůl žertem, napůl vážně: "Až umřu, budou o mně mluvit už jen hezky. Ale na to já jim, víš co..."
Pavel Dostál byl nejen v soukromí člověk přímý, a to na něm oceňovali i jeho vnímavější političtí soupeři. Nemuseli jsme souhlasit s jeho politickými názory, můžeme si dál myslet, že třeba jeho přístup k církvím či financování kultury nebyl správný. Každý však věděl, že je prosazuje otevřeně a zpříma, a co je nejdůležitější, s respektem vůči odlišnému názoru. Mohu dosvědčit, že v české politice, kde se teď tolik rozšířilo různé kličkování a taktizování, byl Pavel Dostál svým srdcem skutečný demokrat.
Cesta Pavla Dostála od divadla přes řadového člena KSČ v šedesátých letech, opoziční disent, Občanské fórum až k sociální demokracii a k ministerstvu kultury má jednoho společného jmenovatele. Pavel byl mužem velkého srdce.
V politice – alespoň jak jsem jej já poznal – se vždy více řídil instinktem a svým pocitem, co je a co není spravedlivé.
Věřil v solidaritu jako cestu k lidské svobodě a důstojnosti, a to jej logicky přivedlo k demokratické levici a po roce 1968 mezi principiální levicové antikomunisty.
Možná i díky svému velkému srdci byl Pavel Dostál silným týmovým hráčem a jedním z mála, kdo i v nejvyšší politice dokázali držet přátelství jako velkou hodnotu. Na ministerstvu kultury jej jistě někdo nahradí. V české politice bude chybět. A jeho velké srdce bude chybět i sociální demokracii.
