Tak je tomu i v případě přehlasování prezidentova veta proti zákonu o státním dluhopisovém programu, jenž by se ve skutečnosti stal zákonem o zajištění stranických prebend. Zákon prošel díky dojemné shodě nesmiřitelných ideových odpůrců, které naléhavý finanční zájem sjednotil k odporu proti nepřejícímu prezidentovi republiky a Ústavnímu soudu.
Pro zákon hlasovali i ti poslanci, kteří by jinak přísahali na nezastupitelnost Ústavního soudu jako jednoho z pilířů demokratického režimu i ti, kteří se prohlašují za ctitele Václava Havla. Když šlo o partajní kasy, nestál Ústavní soud poslancům ani za to, aby s rozhodováním vyčkali, až bude sněmovně doručeno jeho rozhodnutí a prezidentovi se dostalo vážného varování před důsledky jeho další ústavněprávní stížnosti.
Potřeba naplnění partajních pokladen penězi daňových poplatníků byla tak silná, že se k jejímu uspokojení hodil jakýkoli prostředek, včetně znásilnění legislativního procesu nesystémovým přibalením financování stran k nesouvisejícím problémům.
Názor prezidenta a Ústavního soudu na zjevný rozpor mezi duchem ústavy a zákonem vyjádřenou hrabivostí stran dostal facku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, čili aby se pohrdání Ústavním soudem aspoň zdánlivě lehce zastřelo, výpalné za mandát se snížilo z celého milionu na devět set tisíc. To hlavní ale zůstalo zachováno: strany, které se v minulosti prodraly do parlamentu,využily svého postavení na vrcholu pyramidy moci, aby mohly dále kopat do nosu každého, kdo by se chtěl vyšplhat k nim nebo je dokonce nedejbůh z jejich nmísta vytlačit.
Stát, tedy občané ze svých kapes, platí jejich poslancům a senátorům mzdy a cestovné, přispívá jim na levné občerstvení v parlamentních restauracích, hradí jim platy asistentů a celý provoz poslaneckých kanceláří. Příspěvek za mandát jde tedy na jakékoli další účely, třeba i na plýtvání finančními prostředky ve volební kampani.
Strany, které rády hovoří o hospodárnosti při nakládání s veřejnými prostředky, daly najevo, že se nemíní nechat přinutit k šetrnosti. Přihlásily se také k nároku na nadřazené postavení. Ty totiž, které jsou uvnitř systému "národní fronty" mají díky danému systému rozdělování prostředků na financování stran zcela bezdůvodně lepší přístup ke žlabu než ty, které by se chtěly do zastupitelských sborů teprve vetřít.
Přerozdělení státního příspěvku především na základě počtu hlasů získaných ve volbách a jeho přiznání také nezávislým osobnostem by zvýšilo šance těch, kteří se rozhodli zaútočit na mocenský monopol "národní fronty". Vzkaz, který voličům parlamentní strany hlasováním o zákonu o státním dluhopisovém programu poslaly, je dobře čitelný: stát je majetkem parlamentních stran a ty si za každých okolností budou dělat, co jim vyhovuje.
Každý, komu by se jejich počínání nelíbilo, narazí. To vše ve jménu čisté demokracie a rovnosti příležitostí pro každého, amen.
Nedemokratický přístup k rozdělování prostředků na financování stran by si měli voliči pamatovat a pro jeho nositele by neměli v příštích volbách hlasovat. Téměř jakákoli změna bude zdravější než pokračující opevňování současné "národní fronty" v jejích dobytých pozicích.
Pavel Jonák, Praha 4
[mailto:pauljonak@hotmail.com]
