Posuzovat však musí Jiřího Paroubka. Jeho dobrý známý na jeho večírku zavraždí jeho dobrého známého. To je velká tragédie i pro Jiřího Paroubka. Stačí, když si on sám představí, že by třeba Dalík zastřelil na křtu Topolánkovy knihy Langerova syna. Co by na to on, Paroubek, říkal, co by požadoval, jakými pietními slovy by situaci charakterizoval?
Víme to, udělal to už mnohokrát. I bez vraždy viděl (třeba v policejních odposleších) ztrátu politické důvěry, žádal presumpci viny, viděl spojení politiky a mafie. Viděl, že vláda ztratila kredit i důvěru a měla by odejít. Pryč ji chce poslat hned po volbách. Říká: Až do vyšetření musí dotyčný zmizet.
Chytil se do vlastních tenat. Zmizet tedy musí i on. Nikdo dnes neví, jaké je pozadí té vraždy, proč se stala, kdo a co sledoval. Paroubkovi nezbývá než vzít vlastní slova vážně a až do objasnění celé záležitosti a jeho role v ní odejít z politiky. Musí vyvodit důsledky, které tak razantně žádá po jiných: politik, jehož známí vraždí na jeho oslavě, nemůže mít důvěru nikoho. Snad až později, po rozpletení všech souvislostí, možná, že by eventuálně...
Taková je tragédie Jiřího Paroubka. Pokud zůstane, stane se figurou bez důvěryhodnosti. Vůdce opozice, politik s ambicí na premiéra i na prezidenta s vraždou v zádech?
Chce snad důvěru získat zpět tvrzením, že odešel z místa vraždy včas? Důležité přece je, odkud odešel, z jaké společnosti, z jakého prostředí. Paroubkův mravní zákon je neúprosný: kdo ztratil důvěru, ten jde. U politika platí presumpce viny. Tak to Paroubek před časem stanovil. Lidé, které ustavičně odvolává, mu mohou dnes odpovědět: Co se ukradlo, může se vrátit, ale zavražděný neobživne. Tento strašlivý cynismus bohužel poměry popisuje dobře. Půjde-li to tímto tempem dál, dočkáme se vražd při volbě prezidentů, v parlamentu, ve vládě.
Kdyby se Kubiceho zpráva (vražda ji chmurně rehabilituje) opravdu uzavřela obvyklými policejními a soudními postupy, mohli být aktéři té zprávy ve vězení, nebo očištěni. Její ignorování je vzkaz: Můžete vše, trest nebude. Ale bejlí se vždycky má trhat hned. Zavražděný by mohl zůstat naživu a ten druhý by nemusel vraždit. Poměry vrcholící vraždou na křtu rostou k tomu už léta. Ničemnosti nestíhány, netrestány, uznávány. Zkuste tuto úvahu: kdo si bere na křest s lídrem opozice pistoli? A obráceně: koho ten lídr na křest zve? Všechny směry této úvahy vedou k jedinému: ke ztrátě politické věrohodnosti. I když by Paroubek ty známé a kamarády stokrát zavrhl a stokrát zaútočil na politické odpůrce, důvěru mu to vrátit nemůže.
Naše politické prostředí je ubohé, ať se díváte, kterým chcete směrem. Najít vrchol té ubohosti je těžké, stále stoupá nahoru. Před týdnem by nikdo nevěřil, že vražda na křtu knihy je možná. Asi nás čeká, co si nikdo dnes nedokáže představit. Prokousne nějaký politik ve sněmovní konkurenci hrdlo za bílého dne? Bude chlemtat tu zelenou, modrou, či rudorůžovou nenáviděnou krev?
Plačte. Paroubek neodstoupí, baží po moci příliš. Něco si vymyslí, třeba začne naznačovat, že za tou vraždou stáli jeho političtí nepřátelé. Že vraha podplatili. Že snad prý případně sami... Paroubek dobře ví, že čím je lež nehoráznější, tím je zajímavější. Pieta po vraždě Václava Kočky bude velmi nepietní. Džinové, které si Paroubek přitáhl do politiky, vyletují z lahví a metají zlo. Přesto Kočkova vražda s Paroubkem a politikou ČSSD nesouvisí. Je to velká lidská tragédie.
