Je to pragmatismus praktikovaný na krajských, ale ještě spíše na okresních a místních úrovních. Trochu se s politickým protivníkem slovně "proplesknout", ale neurazit se a zítra ho vyzvat, ať pozítří spolu usedneme ke stolu a jednáme "o tom", protože nějak spolu musíme žít. Tohle není taktika fatálního urážení se, nafrněného mlčení.
Paroubkův přístup používaný v regionální politice, z níž ostatně do vrcholné politiky nedávno přešel, vnáší do zavedených komunikačních rituálů celostátních politiků zmatek – zatím nevědí dost dobře, jak a co premiér myslí, jaký krok bude následovat zítra, jak ho vychýlit. Zajímavé je, že veřejnost na to slyší, respektive je to pro ni čitelné a vrací jí to do rukou možnost jasnější volby s ano či ne.
Jiná věc je, zde s Paroubkovým neemotivním pragmatismem (zatímco pragmatismus Klause či Zemana lze označit právě naopak ze vysoce emotivní) lze formulovat a naplňovat vize, jejichž horizont nekončí u další schůzky, v níž "si to rozříkáme".
Byl jsem grázlík,
stálo v titulku jednoho z interview s letošní superstar, s Vlastimilem Horváthem. Velmi pravděpodobně byl grázl, sígr, spratek; jako dost velké procento kluků. Vcelku normální věc.
Jenže "praktičtější" je použít eufemismus, ten všechno hezky uhladí a realitu "zpříjemní". V polistopadové době tento mor zastíracích zdrobnělin nejspíš spustil Václav Havel, když začal říkat, že chodil a chodí do hospůdek, což není nic jiného než normální hospody, kde se pije, jí, kouří a vedou řeči, chcete-li chlastá, hulí a kecá. Neochota, a nakonec i nemožnost pojmenovávat skutečnost pravými jmény, přesněji její podstatné rysy, začíná u takovýchto jazykových "něžností", jež se týkají záležitostí okrajových.
Ve známost vešel další mezinárodní výzkum,
v němž coby národ figurujeme na předním místě. Je to jen několik málo týdnů, co Agentura NOPWorld Culture Score informovala o šetření, podle nějž jsou Češi šestí největší čtenáři knih na světě a první v Evropě. Vznesl jsem zde tehdy pochybnost v souvislosti s dřívějšími průzkumy, které pro změnu shledaly, že Češi tráví v mezinárodních srovnáních nadprůměrný objem času v zaměstnání.
A teď vyšlo ze švýcarského průzkumu dvaačtyřiceti tisíc Evropanů pro změnu najevo, že český občan proseděl v prvním pololetí letošního roku před televizní obrazovkou třetí největší množství času v Evropě, po Řecku a Velké Británii. Dotáhli jsme to na 3 hodiny 41 minut a 30 sekund denně. K tomu připočtěme – dle zmíněného výzkumu NOP World Culture Score – že Češi tráví nad knihou téměř sedm a půl hodiny týdně.
Když všechny tyhle údaje vezmeme vážně a doslova, sestavíme z nich podivuhodný obrázek současného Čecha: v práci od rána skoro do večera, pak koňská dávka televize a navrch hodinka s knihou. Mimořádné nasazení, krásný národ.
Anebo jinak: musí to být báječně bezstarostné organizovat výzkumná šetření, která přinášejí atraktivní čísla, aniž v kontextu dávají valný smysl a poskytují věrné informace o životním stylu dotyčného národa.
