Byli jsme tehdy oba ve stejné situaci, on nahoře, já na druhém konci problému, kde se to pilo.
Vinárny tehdy nabízely výrobky socialistického vinařství. Byly to strašlivé tekutiny. Obsahovaly však alkohol, a o to i v reálném socialismu šlo. Zatímco já jsem to na jednom konci pil, na druhém to Paroubek přisunoval. Vyráběl to na Moravě estébácko-filmařsko-vinařský komplex.
"Víno z Moravy", to byl jakýsi sen normalizační šlechty o nadsocialistickém luxusu. "Sklípek, klobása, vínko" – výjezdní doložka za hranice všedních dnů. Většina normalizačních filmů se na Moravě točila. Chlast s klobásou a cimbálem neškodně voněly jakoby po svobodě. Kdejaký normalizační vyžírka si ji dopřával na Moravě i v Praze.
Klobása byla smrtonosně tučná, ve sklípku bečky s tekutinou. Tekutinu dělali Moravané z matolin (odpad z vinařského lisu), pro kterou jezdili s kárkou do vinařských závodů, kde kazili hrozno ve velkém.
Vyráběli z hrozna tutéž tekutinu jako sklípkaři z matolin. Víno z Moravy se podobalo vínu jako trabant mercedesu. Jako Husák Reaganovi.
Ekonomicky šlo o socialistickou velkovýrobu, kombinovanou s malošmelinářstvím a černým trhem s daňovými úniky. Výsledkem byl právě ten patok vína a tok peněz.
Moravské vinařství zničeno, naše žaludky též. Všem to kralovalo: moravské sudové, moravské domácí, cimbál a uzené.
Toto jsme se s Paroubkem naučili.
Jediné, čemu za ta léta oba opravdu dobře rozumíme, je špatné víno.
Však jsme ho celou normalizaci pili. Paroubek si přibral i ekonomii z Restaurací a jídelen. Tu já už vynechal.
Ale podobaly se jako vejce vejci – víno i ekonomie. Víno nebylo víno, ekonomie byl také výlisek z něčeho jiného.
Že já nerozumím vínům, může být každému jedno. Vážnější je Paroubkova víra, že se tehdy naučil vínu rozumět. Čekají nás těžké časy.
 Premiér Jiří Paroubek |
