Nebo - s výhledem do budoucna - úkoly, s kterými se další nástupce svatého Petra bude muset vypořádat.
Papež rezonancí svého zvučného hlasu přispěl k tomu, že se železná opona složila jako kdysi hradby u Jericha, jak o tom čteme ve Starém zákoně.
Papež měl velký podíl na tom, že režim nebezpečný duši i tělu pozbyl legitimity. Leonid Brežněv správně tušil, že si komunisté na papeže mají dát pozor, aby později nelitovali.
Příchod svobody však církev na Východě mnohdy dezorientoval. Uměla žít v diktatuře a chudobě, ale po prolomení vězeňské zdi nenašla způsob, jak ze zkušenosti z totality a utrpení učinit konvertibilní měnu, po které i Západ rád sáhne.
I papežovo Polsko je v zásadních otázkách hodnot hluboce rozděleno. Možná však zaseté semeno ještě vzklíčí, noví členové Unie vědí, že na tyrany se musí občas přitlačit.
Jan Pavel se také snažil, aby si církev na přelomu tisíciletí zametla před vlastním prahem, a stále se omlouval za viny předků: tu za křivdy na Židech, tu za proces s Galileo Galileem nebo Janem Husem.
Vždycky pak někdo vystoupil a omluvu obrátil proti kajícníkovi a požadoval ještě další a další dávky popela na "viníkovu" hlavu. Omluva je ovšem nabídka, více si škodí ten, kdo ji nepřijme. I snaha přiblížit se jiným církvím narážela.
Co to ve skutečnosti znamená, když nyní moskevský patriarcha v kondolenci píše, že se římskokatolické církvi otvírá nové období, které "umožní zavést mezi našimi církvemi vztah vzájemného respektu"?
Asi jen to, že tomu tak podle jeho soudu nebylo. Mnozí pravoslavní se na katolíky dívají s podezřením, mají dojem, že loví v jejich vodách, a proto Jan Pavel II. svůj dávný sen o návštěvě Ruska nemohl nikdy uskutečnit.
Odešel papež velkých kroků, a ne všechny došly k cíli. Jak v církvi uvnitř, tak navenek. Jenomže stejně tak tomu přece bylo u samotného Krista i prvního papeže apoštola Petra.
