"Stále ještě je v úřadu. Věci jdou sice pomaleji, ale nikdo to před ním nedává najevo," cituje agentura Reuters výrok nejmenovaného vatikánského duchovního na papežovu adresu.
Jan Pavel II. ale nikdy neřídil chod věcí až do nejmenších detailů - ani když byl při plné síle. Od začátku svého pontifikátu před 25 lety se obklopoval lidmi, kteří měli stejné názory jako on sám a kterým mohl důvěřovat. A právě na ty přesouval řešení detailních záležitostí.
Vatikán běží i bez papeže
Většina vatikánských úředních záležitostí jako například vyhotovování dokumentů či příprava schůzek běží naprosto automaticky, papež ale stále má při jejich podpisu hlavní slovo. A to doslova, byť se mu chvěje ruka.
Během své vlády, která bude 16. listopadu trvat čtvrt století, dokázal Jan Pavel II. víc než v co mohla doufat většina jeho předchůdců.
V roce 1989 byl klíčovým hráčem při pádu komunismu ve východoevropských zemích, vtiskl revoluční změny vztahům katolické církve s židy. Vytvořil víc svatých než všichni jeho předchůdci dohromady a při svých misijních poutích do všech koutů světa urazil neuvěřitelné množství kilometrů.
Zdravý by jel do Bagdádu sám
Papežové obvykle vládnou až do konce života, i když jsou choří. Ale jak zdravý vlastně musí být papež, aby mohl vést církev? Tak, aby byl schopen nějakým způsobem komunikovat, odpovídají jeho pomocníci.
"Je pomalejší a už tolik nedohlíží. Spousta lidí se kolem něho pohybuje už dost dlouho, aby byla s to dokončit nějakou větu, kterou papež začne. To ale neznamená, že další lidé by protlačovali svoje záležitosti," říká k tomu vatikánský duchovní.
Za příklad může v tomto směru sloužit irácká válka. Papež se postavil do čela vatikánské opozice vůči válce. Ve snaze odvrátit konflikt rozhodl o vyslání delegace kardinálů jak k iráckému předákovi Saddámu Husajnovi, tak k americkému prezidentovi Georgi Bushovi. Většinu zbývajících věcí ale museli udělat jeho poradci.
Ovšem kdyby byl Jan Pavel II. mladší nebo kdyby mu lépe sloužilo zdraví, vydal by se do Bagdádu a do Washingtonu sám. Ačkoli takové gesto by bylo dramatičtější, odpor Vatikánu vůči válce by nemohl být jasnější.
Byl to právě Jan Pavel II., kdo zcela nedávno přijal konečné rozhodnutí jmenovat 31 nových kardinálů. Ačkoli stále třímá otěže pokud jde o hlavní záležitosti, někteří úředníci na nižší úrovni vatikánské byrokracie říkají, že někdy pociťují v jeho kancelářích stagnaci.
"V některých odděleních je cítit zneklidňující fakt, že jedna ruka neví, co dělá druhá," cituje Reuters nejmenovaný zdroj.
Podřízení stárnou
Ve vysokých funkcích zůstává už celé roky řada lidí, kteří překročili důchodový věk 75 let - například státní sekretář, tedy premiér, kardinál Angelo Sodano či prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Joseph Ratzinger a další.
"Jan Pavel II. možná nechce nechat svému nástupci na klíčových místech mladší lidi, protože příští papež si zřejmě sestaví vlastní tým," soudí vatikánský zdroj.
Další ale spekulují, že v souvislosti s oslavami 25 let pontifikátu Jana Pavla II. by mohlo dojít na některých vrcholných vatikánských postech k přesunům, čemuž by mohlo napomoci i nedávné jmenování nových kardinálů.
Neexistuje žádné pravidlo, které by definovalo situaci, kdy papež sice žije, ale neschopnost komunikovat mu dlouhodobě brání, aby zastával úřad.
"Schopnost moderního lékařství udržet tělo na živu i když duch je mimo, postaví pravděpodobně církev před institucionální krizi," říká otec Thomas Reese, vydavatel jezuitského týdeníku ve Spojených státech.
Církev řídí Bůh
Už řadu let kolují nepotvrzené dohady, že Jan Pavel II. připravil rezignační dopis pro případ, že by byl neschopen zastávat svůj úřad. Na druhé straně ale papež prohlásil, že hodlá zůstat v čele církve tak dlouho, jak si to bude Bůh přát, takže zřejmě o dobrovolném odchodu z úřadu neuvažuje.
V dějinách katolické církve by ostatně byl takový krok velmi vzácný. Naposledy dobrovolně opustil úřad Celestýn V. v roce 1294. A pak byl v roce 1415 k abdikaci přinucen Řehoř XII., ovšem nikoli ze zdravotních důvodů.
Kdyby papež vážně onemocněl, ale stále byl s to komunikovat, mohl by přenést nějaké své pravomoci na státního sekretáře či na některé jiné vysoké vatikánské představitele. To by se ale týkalo jen administrativních záležitostí, nikoli otázek víry, neomylnosti či jmenování biskupů.
