Papež označil císaře ve svém projevu za příklad pro dnešní evropské politiky pro jeho snahu o mír v době války.
Kromě Karla I. blahořečil nejvyšší představitel katolické církve německou vizionářku Annu Catherine Emmerickovou (1774 - 1824), u které se objevila stigmata.
Takzvané beatifikace se dočkali také dva Francouzi - trapistický kazatel Joseph-Marie Cassant a zakladatel jistého řádu jeptišek Pierre Vigne, a italská misionářka působící v Argentině Maria Ludovica De Angelisová.
Světové agentury poukazují na to, že dnes blahořečené osobnosti mají určitou zátěž kontroverznosti. Vidění Emmerickové, nepřátelské vůči Židům, například využil Mel Gibson pro interpretaci událostí ve svém filmu Umučení Krista, který pak vyvolal ve světě dost nesouhlasu.
Život blahořečeného mnicha Vignea označila agentura AFP za "krátký a poměrně banální", zatímco blahořečení Karla I. vyvolalo v jeho rodném Rakousku silné rozepře.
Dřívější kanonizace vyvolaly více zájmu
Slavnosti se zúčastnilo na 30 tisíc věřících a další tisíce pak ceremoniál sledovaly z obřích pláten na náměstí svatého Petra. Podle agentur však dnešní blahořečení zůstalo daleko za minulými obřady stejného druhu.
Rekordní zájem byl zejména v roce 2002 o kanonizaci kapucínského pátera Pia, oblíbeného v Itálii či blahořečení Matky Terezy z Kalkaty v roce 2003.
Přestože hlavním dnešním blahořečeným byl bezpochyby Karel I., z jeho rodného Rakouska bylo podle agentur mezi diváky odhadem pouze několik tisíc lidí.
Obřadu v bazilice byla přítomna asi tisícovka aristokratů z celé Evropy, z vládnoucích korunovaných hlav tam však byl jen lichtenštejnský kníže Hans Adam II.
Přišly i čtyři dosud žijící děti císaře. Nejstarší syn, nyní jednadevadesátiletý Otto, žije v Německu, Stephan v Maďarsku, Karl Ludwig v Belgii a Felix v Mexiku.
Papež za 26 let svého úřadování blahořečil již 1338 lidí. Celkem 483 lidí prohlásil za svaté. To je téměř stejně, jako všichni předchozí papeži dohromady, a Jan Pavel II. je tak považován za "největšího výrobce svatých" v dějinách papežství.
Karlovo blahořečení rozdělilo Rakousko
Karlovo blahořečení vyvolalo v Rakousku smíšené reakce nejen politiků, ale také mezi historiky a církevními představiteli. Kritici blahořečení upozorňují, že monarcha byl zodpovědný za nasazení bojového plynu v první světové válce.
Podle Vatikánu však s osobou císaře, jenž zemřel v roce 1922 ve věku 34 let, souvisí "nejméně jeden" zázrak. Jisté brazilské jeptišce, která se k němu usilovně modlila, zmizely křečové žíly.
Podle lékařů přizvaných do vatikánské komise posuzující Karlovu blahořečitelnost to nelze vysvětlit přirozenou, medicínskou cestou, a musí tedy jít o nadpřirozený zásah prokazující, že Karel je "svědkem Kristovým".
Byl Karel vůbec císařem?
Nejasné je i to, zda Karel byl vůbec císař, jak je běžně titulován. Byl sice po roce 1914 obecně uznaným následníkem trůnu a jeho nástup do čela říše byl po smrti Františka Josefa v roce 1916 uznán ve všech zemích monarchie, avšak korunován na císaře nikdy nebyl.
Korunovační obřad totiž chtěl ponechat až na dobu míru, aby zbytečně nedráždil válkou zbídačené masy svých poddaných. Část českých historiků, zvláště prvorepublikových, také popírá, že by byl českým králem - nedal se jím korunovat.
Karel byl korunován pouze králem uherským, a to hned v roce 1916. Tuto "ukvapenou korunovaci" mu už tehdy některé politické kruhy a v současnosti i rakouští historici vyčítají.
Odpřísáhl totiž přitom dodržovat tehdejší uherskou ústavu, která byla podle Vídně příliš "separatistická" a vyžadovala určitou reformu. K té si ale korunovací uzavřel cestu.
Podle převažujícího názoru rakouských i jiných historiků byl Karel sice možná v zásadě dobrý člověk, ale ve svém konání velmi nedůsledný a jako vladař prakticky neschopný.
