Tady byla popravena Milada Horáková. Tady byl vězněn protektorátní prezident Emil Hácha (ten ve zdejší vězeňské nemocnici dokonce zemřel), tady "seděl" první polistopadový prezident Václav Havel. Ale byli tu vězněni i hrdinové protinacistického odboje, jako generálové Alois Eliáš, Josef Mašín. A po válce zde skončili i populární umělci: Vlasta Burian, Adina Mandlová a Lída Baarová. Tady, v pankrácké sekyrárně, za nacistické okupace zemřelo pod ostřím gilotiny 1 075 lidí, z toho 155 žen. Takové jsou dějiny pankrácké věznice, oné nepříliš vzhledné stavby ukryté za budovou pražského vrchního soudu.
Lída Baarová
Ta pankrácká stavba je jednou ze stovek věznic a táborů, které před půlstoletím "zdobily" českoé země a které jsou dnes zapomenuty, přestavěny či slouží bez větších změn stejnému účelu jako předtím. A některé prodány či zbořeny možná teprve budou. Právě proto političtí vězni, historikové i badatelé upozorňují, že zrovna nyní je ta pravá chvíle, kdy je třeba začít usilovat o to, aby bylo jasně řečeno, které z těchto staveb by měly být zachovány pro budoucnost, a které mohou být zničeny.
Jenže je potřeba opravdu ta místa utrpení uchovávat? Nebylo by snadnější a hlavně levnější zapomenout?
Z procesu Milady Horákové
Miliony z městské pokladny
Aby bylo jasné, že jde o dost velké peníze: před několika dny přislíbil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil prodej uherskohradišťské věznice tamnímu městu za šestnáct a půl milionu korun. A to bude zpustlý a prázdný areál prodán ještě s výraznou slevou: podmínkou totiž je, že bude sloužit školství a jako památník připomínající komunistickou minulost. Jenže kolik milionů bude ještě stát rekonstrukce? A jestliže tam památník skutečně vznikne, kolik bude stát provoz?
Bývalá věznice v Uherském Hradišti
Přesto se uherskohradišťská radnice rozhodla do toho jít a dokonce na polovinu dojednané částky si sehnala i sponzora. Jenže má za sebou silný tlak občanských sdružení, poslanců a odborníků, neboť Hradiště, kde se mučilo elektrickým proudem, se stalo legendou, že zánik této "malé Osvětimi" by byl asi pořádnou ostudou. Co však s těmi ostatními?
"Česká republika je příliš malá na to, aby v každém městě bylo, stručně řečeno, 'muzeum totality'. To si dovolit nemůžeme," myslí si historik Tomáš Bursík z Národního muzea, který se dějinami vězeňství zabýval.
Podle jeho názoru by stát na základě široké diskuse odborníků s různým zaměřením měl stanovit kritéria, na jejichž základě by o konkrétní "místa paměti" pečoval. "V rámci České republiky by se podle mého jednalo o dvě či nejvýše tři místa," navrhuje Bursík. Podle něj by to mohla být například právě bývalá uherskohradišťská věznice a vedle ní kupříkladu Památník Vojna u Příbrami a bývalý tábor "L" na Jáchymovsku s legendární věží smrti, kde se drtila uranová ruda.
Věznice v Uherském Hradišti - návrhy na přestavbu pro muzeum totality.
Ztráta atmosféry
Ostatně jeden příklad tu už je: Zrekonstruovaný lágr Vojna u Příbrami, který se kvůli obávané mučírně – "bunkru" – zapsal do paměti stovek politických vězňů. Ti, kteří za trest skončili v bunkru, nikdy nezapomněli na tmu, chlad a vlhko, které tam panovaly.
Lágru se dostalo neobvyklé pozornosti – o jeho rekonstrukci rozhodla v roce 1999 vláda, a tak se na ni našlo i dost peněz. Jenže jich možná bylo až příliš. Původní baráky, do kterých podle vzpomínek vězňů foukal škvírami studený vítr, byly prakticky nahrazeny novostavbami a do bunkru vede nová rampa přesně podle poslední stavební normy, aby se tam dostali i vozíčkáři.
"To už přece není ten bunkr, jak jsme si ho pamatovali. Tam se muselo scházet prudce dolů, toto vypadá příliš pohodlně," posteskl si jeden z bývalých politických vězňů. Jinými slovy: zrekonstruovaný lágr ztratil kus autentické atmosféry.
Památník Vojna u Příbrami
Přesto se "nápravně pracovní tábor Vojna" těší zájmu veřejnosti, neboť jde prakticky o jediný dochovaný komunistický koncentrák v zemi. Překvapivé, když si uvědomíme, že v roce 1953 bylo na území tehdejšího Československa více než 400 nejrůznějších vězeňských zařízení a v nich téměř 50 tisíc vězňů; z toho 15 tisíc politických. Znamená to, že všechny věznice a lágry už zmizely? Jak které. Zatímco na místě některých lágrů třeba na Jáchymovsku dnes roste milosrdně les, jiná vězení jsou spíše zapomenuta. Původní věznice je například zachována v Brně na ulici Cejl, v současné době je prázdná a tu a tam se dovnitř dostane exkurze či filmaři. Další osud areálu, kde se svého času i popravovalo, však není jasný.
Památník Vojna u Příbrami
Památník Vojna u Příbrami
Šachy a dohady
Samozřejmě, nejvíc na očích jsou věznice, které sloužily tehdy stejně jako dnes. A mezi nimi je nejvýznamnější právě asi Pankrác. "Z pohledu historika jde o unikátní místo již z toho důvodu, že bylo pro represivní a vražedné cíle zneužito jak nacistickým, tak komunistickým režimem. Popraveno zde bylo veliké množství osobností, na které bychom zapomínat neměli," vysvětluje význam Pankráce historik Bursík.
Přitom další osud této pražské věznice není jistý. O jejím prodeji ministerstvo spravedlnosti nedávno uvažovalo, potom od něj ustoupilo, nyní je prodej jednou z více variant budoucího využití. "Rozhodně nepůjde o projekt, který by se prováděl v následujících měsících. Pan ministr jej zmiňoval jako jedno z možných řešení spíše do vzdálenější budoucnosti," říká mluvčí ministerstva spravedlnosti Jiří Hovorka s tím, že prodej věznice by musel zapadat do nové koncepce vězeňství v Česku, přesněji s vybudováním nové věznice za hranicemi Prahy.
Obálka vězeňského časopisu Pankrác Times
Obálka vězeňského časopisu Pankrác Times
Jenže ještě nedávno existovala na ministerstvu komise, která možnosti prodeje zkoumala. Dokonce se uvažovalo o změně územního plánu v příslušné části metropole. Tehdy se proti postavila Konfederace politických vězňů i odborná veřejnost, a své sehrály především praktické důvody: vězně nebylo kam přestěhovat.
Věznice je taky památka
Vlastně čistě z památkového hlediska je věznice Pankrác památkově chráněnou stavbou už dnes. Stejně jako věznice Mírov či Valdice. Jenže v případě Pankráce nejde ani tak o architekturu, jako o prostory, v nichž umírali čeští vlastenci.
Mírovská věznice
"Uvnitř areálu, ve třech různých částech, jsou pietní místa," vysvětluje Aleš Kýr z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby. Jde o popraviště pod okny vězeňské nemocnice, kde zemřela například Horáková, pankráckou sekyrárnu, kde vraždili ve velkém nacisté, a vnitřní popraviště, které vzniklo později za komunistického režimu. Pokud by se měla část věznice zbořit či přestavět, zachování všech tří historicky významných míst by bylo komplikované.
"Jestliže by ministerstvo spravedlnosti přišlo s jakýmikoli plány na změny v souvislosti s pankráckou věznicí, naše městská část chce být účastníkem tohoto rozhodování. Jedná se totiž o dost velké území," tlumočí názor starosty městské části Praha 4 Pavla Horálka jeho mluvčí Žaneta Pilařová. Věznice by podle starosty měla být zachována.
Věznice přeměněné na památníky existují v celé řadě zemí. Komunistickou věznici přestavěli na muzeum například v rumunském Sighetu. Aleš Kýr připomíná, že když zmizí příslušné hmotné památky, lidé začnou pochybovat, že se některé události vůbec staly. "Němci na konci války chtěli vyhodit do povětří pankráckou sekyrárnu. Kdyby se jim to podařilo, mohl by někdo tvrdit, že si tu perzekuci Češi vymysleli. Materiální důkazy jsou totiž přesvědčivé a neměly by chybět," říká.
Zámek Konopiště.
Jenže problém je v tom, že řada lidí v neatraktivní stavbě věznice zrovna zajímavou památku nevidí. "I věznice jako 'místa paměti‘ mají podobné postavení jako zámky Hluboká či Konopiště – smůla oněch věznic spočívá jen v tom, že pocházejí převážně z devatenáctého nebo dvacátého století," vysvětluje historik Bursík.
Reakce čtenářky, která si text přečetla v MF DNES"K článku pana Luďka Navary jen tolik: nezažila jsem věznice, ale jsem poválečné dítě, slyšela jsem dost. Chci Vám sdělit, jak jsem prožila, co to asi znamenal holocaust. A jak to působí dále. A proč si myslím, že by hmotné památky měly být zachovány. Jsem docela citlivá na nespravedlnosti. Po přečtení mnoha knih jsem si jela prohlédnout Osvětim. A do smrti nezapomenu, již nikdy mi hrůzný zážitek z paměti nevymizí. Myslím si, že by všichni mladí měli mít návštěvu za povinnou již ve škole. Jezdí mne navštěvovat Australané. Chlapec a dívka, učitelé hudby. Viděli film Schindlerův seznam a rozhodli se zajet do Osvětimi. Zavezla jsem je tam, ale sama jsem již neměla sílu na další návštěvu. A sděluji: nikdy jsem neviděla otřesenější lidičky! Ti dva mladí celý následující den nemluvili a jen zírali. Byli zcela otřeseni, ani následná návštěva Krakova je nespravila. A dále mi sem poslali své kamarády z Anglie a odjinud, aby prý se to vědělo. Že často debatují s jinými mladými a dostali argument. Prý teď říkají: zajeď se podívat. Proto si myslím, že i naše hlavní hrůzné české věznice by měly být zachovány, protože lidé, kteří jimi prošli a mohou podávat svědectví, tak jednou pochopitelně zemřou. A knihy nebude nikdo číst, jen osobní zážitek může přiblížit dějiny. Doufám, že pořád bude dost lidí, kteří to již nikdy nechtějí zažít." Jarmila Novotná, Ostrava: |
