Před dvěma lety se tehdejší Topolánkova vláda zalekla důsledků reforem, které předtím prosadila, a změnila se z kabinetu alespoň částečně reformního na vládu ustrašeně defenzivní, která se utápěla ve vlastních problémech s rebelujícími poslanci, kauzou Čunek a dalšími věcmi, které obyvatelům země nepřinášely vůbec žádný užitek. Od té doby se také ve správě věcí veřejných nic podstatného neudálo. Jediný nesmělý pokus Fischerova kabinetu o alespoň trochu úspornější chod státu pohřbily obě velké strany rukou společnou a nerozdílnou, jakkoli se dnes tváří, že to byl udatný parlamentní souboj.
Rok právě minulý ještě přispěl k prohloubení bídy české politiky. Péčí Jiřího Paroubka přišla země i o ty poslední zbytky vládní akceschopnosti. A i když je Jan Fischer nepochybně příjemným překvapením loňské politické sezony, jeho kabinet, který se opírá o 0 (slovy: nula) poslanců, nemůže mít šanci cokoli smysluplného prosadit. Ostatně nedávno jsme se o tom přesvědčili v praxi.
Samotné překlenovací období s úřednickou vládou, jakýsi politický time-out, by nemuselo být tak špatné. Avšak za podmínky, že by hlavní politické strany využily tohoto času k tomu, aby zkonsolidovaly síly, daly dohromady pořádný volební program a připravily se na to, jak spravovat zemi po volbách. To se však zatím nestalo.
Místo toho se pravice i levice až do konce minulého roku potácely v jakýchsi mrákotách a nebyly schopny přijít s čímkoli, co by dávalo obyvatelům České republiky alespoň náznak jistoty, že se jejich země vydá na správnou cestu do budoucna. V tomto smyslu je vlastně dobře, že volby na podzim nakonec neproběhly. Obě největší strany do nich šly s nanicovatým programem, který by se dal shrnout do věty: "My tu krizi zvládneme, jen ještě nevíme, jak to vlastně uděláme." Ani jejich menší vyzývatelé se, až na drobné výjimky, nijak oslnivě nepředvedli. Pokud by se moc v zemi měla na další čtyři roky rozdělit na základě tak chabých výkonů, jaké předvedly strany se svými programy, bylo by to skutečně velmi laciné.
Pravice i levice se nyní během prvních měsíců roku potřebují nejen probudit, ale také si nalézt nějaký smysluplný program. Jen pro upřesnění – prázdné šermování slovy, jako je Jistota nebo Řešení, žádným programem není.
Oba inženýři, kteří dvě největší strany vedou, by se mohli při sestavování takového programu inspirovat ve firemní sféře. Tam se obvykle nejprve stanoví cíl, ke kterému chce podnik dojít, naplánují a připraví se kroky, které k tomuto cíli směřují, a následně se podle jasného harmonogramu realizují. Není důvod, proč by politická strana měla fungovat nějak zásadně jinak.
ODS ani ČSSD však zatím žádné takové cíle neprezentovaly. Je otázkou, zda jsou jejich současní lídři schopni je k nim dovést. Mirek Topolánek se loni čím dál častěji choval jako uražené děcko, které neví, zda má s politikou definitivně seknout, a Jiří Paroubek se prezentoval jako zdatný technolog moci, od kterého jsme však žádnou ucelenější vizi neslyšeli, kam paměť sahá. Doufejme, že je rostoucí konkurence v podobě TOP 09 a třeba i strany Miloše Zemana přiměje k větším výkonům, než jaké předváděli v posledních dvou letech.
Voliči v zemi, která prochází poměrně silnou krizí ekonomickou i politickou, mají právo na to, aby od svých politiků vyžadovali jasný plán pro budoucnost a nejen prázdné řeči. Těch si loni užili už dost.
