Uznávám, že pět miliard korun v rozpočtu ČT je vydatný proud peněz, jehož přiškrcení nebo rozdělování podle nějakého nového klíče je noční můrou všech, kdo žijí přisáti na televizní penězovody. Chápu,že ohrožení tohoto zdroje a přístupu k němu je neodolatelnou záminkou k zahájení boje za svobodu slova a nezávislost ČT na politice. Přesto nemohu přijmout opanování obrazovky lidmi bez mandátu od koncesionářů či ústavních orgánů a její využití k vyvolávání masových akcí na podporu jejich skupinových zájmů. Stejně tak považuji za nezodpovědné a hanebné úsilí některých politiků přiživit se na vystoupení “televizních povstalců” , sehrát líbivou roli jediných opravdových obránců svobody slova a nezávislosti ČT a tím získat výhodu v předvolebním usilování o hlasy voličů. Potud jsem tedy s panem profesorem zajedno.
Nemohu si však odpustit vyjádřit názor, že náchylnost veřejnosti nechat se strhnout k masové podpoře téměř jakéhokoli projevu nespokojenosti se způsobem, jakým je tato země spravována, je spravedlivou odměnou za chování parlamentních politických stran a jejich zástupců na všech stupních veřejné správy, na kterou má spravedlivý nárok především ODS a osobně pan profesor. Parlamentní strany a neformální uskupení kolem prezidenta vytvořili uzavřený klub několika málo desítek tisíc občanů, jakousi novodobou "národní frontu". V něm se zformovala velmi úzká vrstva profesionálů, kteří skutečně vládnou. Denně jsme svědky toho, že jsou přijímána pochybná nebo vysloveně špatná rozhodnutí, přičemž důvody k tomu vedoucí nejsou výrazem neutuchající péče stran o blaho společnosti, ale vyhověním sobeckým potřebám různých vlivných zájmových skupin. Vládnoucí vrstva většinu občanů nepotřebuje k ničemu, než aby jí ve stanovených intervalech svým hlasem umožnili usednutí do křesel, přinášejících moc. ODS a osobně Václav Klaus navíc vehementně prosazují většinový volební systém s cílem zjednodušení politického spektra na dva u vesel a koryt v pohodě se střídající většinové názorové proudy. Kdo se k žádnému z nich nepřidá, má smůlu: v marxistických seminářích nás přece učili, že svoboda je správně pochopená nutnost. Měli bychom si to konečně zapamatovat. Pokud by se podařilo většinový volební systém prosadit, vládnutí by bylo zdánlivě jednodušší. V krajním případě by většinová strana mohla vládnout dle svého uvážení, aniž by přihlížela k mínění opozice a blahu národa. Bylo by to daleko pohodlnější než vést únavná koaliční jednání. Z hlediska techniky uplatňování moci je potud vše v pořádku.
Ve skutečnosti náš součastný ústavní systém, zejména při způsobu, jakým je aplikován, prakticky vylučuje většinu občanů z účasti na tvorbě, výkonu a kontrole politiky. Neexistují institucionální cesty, jimiž by se uplatnily menšinové názory. Volební zákon podstatně omezuje možnost mimoparlamentních stran prolomit mocenský monopol “národní fronty.” Neprostupnost politického systému pro nezávislé postoje nezmírňují ani sdělovací prostředky. Ty jsou plně ve službách “národní fronty” a svých zahraničních majitelů a pečlivě filtrují nepatřičné názory, popřípadě se aktivně účastní “masáží” vědomí občanů cílenými vlivovými kampaněmi. Tento stav jako celem především vede k lhostejnosti občanů vůči dění ve státě. Člověk, který se opakovaně přesvědčí, že nemá možnost změnit nic z toho, co mu vadí, časem upadne do apatie. Nezájem o věci veřejné odvádí nejen od aktivní účasti na veřejném dění, ale také od získávání věcných poznatků o záležitostech, jimiž se politika právě zabývá. Občané pak jsou nejen pasivní, ale navíc ztrácejí způsobilost věci posuzovat. Současně se ve společnosti vytváří pocit nespokojenosti s děním ve státě, jenž může mít obecný, neuvědomělý, neadresný charakter. Může se však stát, že impuls k nespokojenosti se zasáhne cíl a utajovaná nespokojenost se projeví veřejným vystoupením davů.
Pokud se tedy náš politický systém nerozvine směrem k uvolnění prostoru pro uplatnění menšinových názorů, budou se opakovat situace, podobné televiznímu “puči”, kdy třeba i z iracionálních příčin a zcela nepředvídaně dojde k masovým protestním akcím. Ty, které proběhly dosud, nebyly namířeny proti demokratickým základům státu. To však neznamená, že tomu tak bude vždy i budoucnosti. Má-li se odstranit napětí mezi mlčící většinou a vládnoucí menšínou, je nutné vytvořit cesty, jimiž se uvolní nenásilně a aniž by napáchalo škody. Dávají-li občané najevo, že jim jídelníček ze čtyř parlamentních stran nestačí, je nutné uvolnit prostor pro uplatnění mimoparlamentních stran a hnutí a v některých případech vtáhnout národ do rozhodování zavedením referenda a přímé volby některých veřejných činitelů. Sestavení vlády bude za těchto okolností obtížnější a cesta k poslaneckým a jiným mandátům bude podstatně tvrdší, kladouc vyšší nároky na uchazeče o jakékoli křeslo. Ale tato země se stane příjemnějším místem k životu pro ty, kteří se z jakýchkoli důvodů nemohou nebo nechtějí připojit k většinovému stádu. Samozřejmě se sníží nebezpečí mimozákonných útoků nespokojených občanů proti rozhodnutím státních orgánů. Předseda vlády se bude potit při koaličních jednáních o sestavení vlády, ale na druhé straně se nebude muset vyrovnávat s nemilým zjištěním, že v ulicích proti jeho politice manifestují statisíce lidí, kteří by mu nejraději viděli záda.
