Ve snaze ušetřit miliardy (bude to drsné, říká Zdeněk Škromach) máme hmatatelný důkaz o tom, že to s neodpovědností není tak zlé.
Očekávaný tlak ze strany Bruselu vede vládu k tomu, aby se výjimečně chovala odpovědně.
Nechová se tak proto, že vysoký schodek státního rozpočtu a narůstající dluh jsou ekonomicky pro zemi nevýhodou. Ale ani proto, že zatíží budoucí generace. K tomu, aby ukrojila z masa svého vlivu - vliv je tam, kde se rozdělují peníze - ji donutí jen bič eurokratů.
I Václav Klaus by měl uznat, že aspoň k tomuhle je dobrý. Prezident - a není sám - by však řekl, že k euru nemusíme spěchat. Británie, která je nepřijala, si zachovala rychlejší růst než eurozóna. Na druhou stranu se nepotvrdily obavy z toho, že jednotná měna povede k přenosu krizí a potíží mezi státy, a proto brzy zkrachuje.
Dalo se jasně prokázat, že vstup do unie je pro zemi výhodou. U přijetí eura to tak jednoznačné není. Ukazuje se, že kritéria pro jeho přijetí jsou i pro velké země břemenem. Bojuje s nimi Německo a Francie.
Nová řecká vláda nedávno ohlásila, že její předchůdkyně si pomohla ke skoku do eurozóny jednoduše - podvodem. Vykazovala deficit rozpočtu necelá dvě procenta, přitom překračovala povolená tři procenta.
Tyto pochyby však patří do debatních kroužků a univerzitních sálů. K přijetí eura se země zavázala v přístupové smlouvě. Žádat výjimky, smlouvat, či dokonce podvádět je nedůstojné a nikam to nevede. Smlouvy se mají dodržovat. Tím spíše, když vedou k léčení chronických nemocí, jakou u nás deficit je.
