Fotbalový stadion Fajsala Husajního ve východním Jeruzalému byl zaplněný dvě hodiny před zahajujícím hvizdem. V hledišti vlály palestinské vlajky a bělaly se hidžáby.
Přítomné byly totiž Palestinky, muži, kteří chtěli zápas vidět taky, museli vzít povětšinou za vděk pozicemi na střechách přilehlých domů.
Oba týmy před začátkem oběhly stadion. Zápas, který se hrál na konci října, byl nečekaně tvrdý a dvě hráčky dokonce skončily na nosítkách. K nelibosti trenéra Jordánek byly Palestinkám uznány dvě pochybné penalty, ale zápas nakonec skončil remízou 2:2.
Divačkám ale nešlo ani tak o výsledek, jako o samotný zápas. Hráčky se po něm kamarádsky objaly se soupeřkami a znovu oběhly za nadšeného jásotu publika kolečko kolem stadionu.
V Kuvajtu si fotbalistky nezahrají
Ženský fotbal má na Blízkém východě mnoho fanoušků, ale v tamních islámských konzervativních společnostech není lehké ho prosadit.
V Kuvajtu například narazily pokusy o sestavení ženského fotbalového týmu na odpor parlamentu, který dospěl k závěru, že fotbalistky do muslimské společnosti nepatří. Ve Spojených arabských emirátech se ženský národní tým podařilo sestavit až letos.
|
V týmu jsou křesťanky i muslimky, ale konzervativní rodiny například z Nábulusu nebo Džanínu pro fotbalové nadšení dcer moc pochopení neměly. |
Několik klubů existuje v Saúdské Arábii, ale jejich činnost je omezena na liberálnější prostředí univerzit. Hrát se tam smí před nepočetným a výhradně ženským publikem. Íránky musejí hrát doma i v cizině s hlavami zakrytými hidžábem a ženy jako divačky na stadiony nesmějí.
Palestinky mají jiné problémy. Jejich tým vznikl před šesti lety na západním břehu Jordánu, na univerzitě v Betlému. Kvůli izraelským uzávěrám v okolí židovských osad bylo pro hráčky obtížné dostat se na tréninky na jediné zatravněné hřiště, které je v Jerichu. Trénovalo se tedy na betonovém hřišti pro házenou se soupeři z chlapeckého týmu. Národní družstvo mohlo hrát jedině v sousedním Jordánsku, ale vyvstal problém s hráčkami z pásma Gazy, které nedostaly výjezdové doklady.
Vůbec nejtěžší ale bylo přesvědčit rodiny, aby povolily dcerám hrát. V týmu jsou křesťanky i muslimky, ale konzervativní rodiny například z Nábulusu nebo Džanínu pro fotbalové nadšení dcer moc pochopení neměly. Ale věci se postupně daly do pohybu, teď mají Palestinky futsalovou ligu, národní fotbalový stadion a jezdí i na mezinárodní turnaje.
Kapitánka obětovala všechno
Hlavní manažerkou fotbalistek je pětačtyřicetiletá Rukája Takruríová. Objíždí vesnice a vysvětluje rodičům, že není třeba zakazovat dívkám hrát.
Doufá, že zápas s Jordánskem pomůže získat další hráčky. "Loni jsme měli šest klubů, teď jich máme čtrnáct," říká.
|
"Někdy je to obtížné, ale fotbal tady porazil zákony svazující ženy." kapitánka týmu |
Stala se symbolem boje za práva žen a oceňují ji všichni od fotbalové hvězdy Cristiana Ronalda po předsedu Mezinárodní fotbalové federace Seppa Blattera. "Někdy je to obtížné, ale fotbal tady porazil zákony svazující ženy," říká Saldžíová.
Jiná příležitost i pro muže
Pro dokreslení významu zápasu mezi Jordánkami a Palestinkami je třeba připomenout, že v hledišti bylo 16 tisíc lidí. Když hrály v létě v New Yorku Američanky s Kanaďankami, přišlo se podívat jen něco přes 8 400 fanoušků.
Nutno také přiznat, že ne všechny muže, kteří přišli ke stadionu ve východním Jeruzalému, přitahoval výhradně fotbal. Mnoho z těch, kdo se nevešli do hlediště, vzalo za vděk pozicemi na střechách domů nebo autobusů, jiní se vyškrábali na oplocení. "Přišli se prostě podívat na ženy, i já jsem tu, abych si našel přítelkyni," přiznal dvacetiletý student architektury Abdalláh Avád.
