V podstatě odmítl bezplatný převod nemocnic na města, tedy vzkázal zájemcům, že nemocnice bude opravdu třeba koupit.
Na první pohled by se zdálo nesprávné prodávat něco, co nám všem "dříve" patřilo. Z tohoto prvního pohledu by bylo lepší dát nemocnici městu, tedy občanům, jimž místní nemocnice slouží. K čemu by ale došlo? Již dříve měl stát problémy s financováním nemocnic, a tak je ministryně Součková předala do působnosti krajů. Ty by předáním nemocnic dál městům neudělaly nic jiného, než udělala paní ministryně – posunuly by pro ně neřešitelný problém "dolů". Města nejsou schopna v stávajícím systému financování zdravotnictví "utáhnout" provozy nemocnic.
Hospody v. nemocnice
Zdá se tedy, že by do nemocnic zájemci o jejich privatizaci opravdu bez peněz lézt neměli. Nahradíme-li slovo lézt slovem vstupovat, ptejme se, kdo ještě do nemocnic vstupuje.
Jsou to v první řadě pacienti a platby, které nemocnice za jejich ošetřování dostávají. A právě ty jsou hlavní příčinou ekonomických problémů českých nemocnic. Dokud bude přespání v nemocnici levnější než v hotelu a dokud budou výkony v nich prováděné (např. operace) hrazeny, tak jak jsou, nemůže se situace zásadně změnit. A stát bude nesystematicky, jednorázově do systému pod tlakem "přisypávat".
Bude dobré si ujasnit otázku, zda je hospoda (do které se nemá bez peněz lézt) a nemocnice z ekonomického hlediska stejná, nebo zda rohlíky dodávané do nemocnice či oprava její střechy jsou za jiné peníze než v hospodě.
Srovná-li občan, který pojede do Rakouska, Německa, Indie či USA, ceny v českých a tamních hospodách a ceny ošetření v nemocnici zde a tam, nevyjde z údivu při porovnání cen v nemocnicích. Vycestovat bez dalšího pojištění může v případě nutnosti větší operace v cizině přivést pacienta na pokraj ekonomické katastrofy.
Pozdější privátní majitelé nemocnic jistě zracionalizují provoz, a tím zalepí "černé díry". Ale budou se také nepochybně snažit o ekonomickou prosperitu tím, že v systému současného financování zdravotnictví budou provádět ziskové činnosti, a ne ty, které jsou zdrojem ztrát.
Tím dříve nebo později donutí stát ke změně financování tak, aby věci a činnosti měly svou reálnou hodnotu, a ne někým předepsanou, diktovanou.
To se bohužel za 15 let nepodařilo politikům docílit, protože to je věc nepopulární. Že privátní sektor může nastolit reálné ceny ošetření, můžeme vidět ve stomatologii.
Proč privatizovat
Lékařská komora ani paní ministryně s privatizací nemocnic nesouhlasí.
Proč? Uvědomují si, že platby za nemocniční péči neodpovídají nákladům a privatizace povede k restrikci této péče respektive k selekci toho, co bude pro majitele nemocnic "zajímavé".
Kdyby platby od pojišťoven nemocnicím odpovídaly nákladům, nemuseli bychom se bát, že budoucí privátní majitelé budou péči omezovat.
To by ovšem nemohlo být financování paušální platbou na určité období tak, jak ho známe dnes, ale muselo by reflektovat skutečnou činnost a materiální vstupy do ní.
Zůstaneme-li u problémů privatizace nemocnic Středočeského kraje, musíme vědět, že v ní se počítá s ponecháním čtyř až pěti takzvaných páteřních nemocnic, které by byly krajské, a s privatizací všech ostatních.
Je chvályhodné, že někdo s koncepcí začal, ale chybí-li celostátní koncepce, je to záležitost problematická, je-li subjekt mající koncepci závislý na okolí, které koncepci nemá.
Co mám na mysli, je provázanost nemocnic v tom kterém kraji s největšími nemocnicemi v zemi (zpravidla fakultními). Takové například Středočeský kraj nemá, naopak Praha jich má několik. A jak je to s pacienty Středočeského kraje? Protože jsem zaměstnancem jedné z pražských fakultních nemocnic, vím, jak počet pacientů ze Středočeského kraje v naší nemocnici narůstá. A jsou to často pacienti se závažnými změnami zdravotního stavu, jenž si vyžaduje komplikované, a tudíž drahé ošetření (v prvním pololetí 2003 ošetřila hospitalizované pacienty přeložené ze Středočeského kraje za 117 milionů, ale v prvním pololetí 2005 již za 170 milionů!). Naprostá většina českých nemocnic je však financována paušální platbou od pojišťoven.
Tedy ne tak, aby s narůstajícím počtem pacientů narůstala platba za ně. Bylo by správné a z ekonomického hlediska jedině správné, aby za pacienty šly také peníze. Je však jasné, že z hlediska pojišťoven je paušální platba nezohledňující narůstající počet pacientů spojena s nejmenším rizikem situace, ve které by peníze "došly".
Myslím, že většina z asi 250 000 zaměstnanců ve zdravotnictví očekává od politiků jasnou koncepci zdravotnictví a zejména změnu jeho financování, která bude vycházet z reálných cen, jež jsou v každé české hospodě!
