Vysvětlení však zní téměř jako cimrmanovská parodie na diplomatický slovník, a přeloženo do normální řeči, dalo by se číst: "Pustil jsem si pusu na špacír, prosím vás, promiňte." Vnucuje se tedy znovu otázka: "Proč svá ústa nekontroluje?" Je možné, že prostě věří tomu, že Arafat je jako Hitler a že etnická čistka je seriózní způsob řešení mezinárodních problémů.
Obojí je velmi pravděpodobné. Vzpomeňme Zemanovu hvězdnou hodinu, kdy se přidal k protiteroristické koalici. Jeho sympatická nenávist k chladné podlosti atentátníků nebyla hraná. A Jásir Arafat, sám bývalý terorista, nyní teror přinejmenším trpí.
Že vyhnání Němců, oné "Hitlerovy páté kolony", bylo správné a etické, o tom je přesvědčen neméně silně. Proč však doporučoval etnickou čistku svým izraelským přátelům? Opravdu si nedokázal představit, jaký poprask se strhne? Zde se nabízí jiné vysvětlení.
Ústa Miloše Zemana jsou zvláštní povahy. Žijí svým vlastním, na vůli a vědomí svého pána nezávislým životem. Jejich touha pronést něco, co jim přinese patnáct minut slávy, je silnější než touha jejich moudrého vlastníka vždy a za všech okolností prosazovat zájmy země. Není to tak, že Zeman má ústa, je to tak, že ústa mají Zemana.
Pan premiér pak sklízí za ně nezaslouženou ostudu. Malou, když se rozhodla zničit Respekt a nic se nestalo. Velkou, když se rozhodla vyhnat Palestince z jejich země. Nejen Zeman, ale celý vládní tým pak musí pracně vylomeniny samostatných úst zametat pod koberec.
Oživlým ústům zatím jejich hrubosti a urážky procházely, ačkoli jsme i v tomto listě nejednou tvrdili, že přivedou svého pána do neštěstí. Nyní se znovu, a právem, volá po tom, aby odešel. Miloš Zeman možná nemusí, ale jeho ústa ať co nejrychleji zmizí.
