Tak tento výrok je dalším z řady těch, které jen potvrzují, že tvůrci našich zákonů nemají dostatek znalostí o problematice svého resortu.
Každý odborník z oblasti HR potvrdí, že personální práce je vědou a nalézt správného kandidáta na danou pozici není pouze otázkou vzdělání a schopností, ale možná ještě důležitější jsou morální a osobnostní vlastnosti. Podotýkám, že jsem daleka jakýchkoliv diskriminačních názorů, naše firma patří k těm menším a přesto má velmi propracovanou a pokrokovou personální politiku: zaměstnáváme hodně žen na manažerských pozicích, také maminky na zkrácený úvazek, když žena odchází na mateřskou dovolenou, tak s ní zůstáváme stále v kontaktu, aby se mohla později opět do firmy vrátit, několikrát už jsme zaměstnávali zahraniční zaměstnance nejrůznějších národností, zaměstnanci se změněnou pracovní schopností u nás rovněž nemají dveře zavřené.... Nicméně právě proto, že personalistiku chápeme jako nedílnou součást práce managementu, je jasné, že uchazeč musí splňovat i jiné nároky, než jsou znalosti.
Otázka na rodinu a děti nemusí vést k diskriminačnímu chování, může pouze nasměřovat personální pohovor například na firemní motivační programy. Pokud má firma třeba zřízenu školku, přece nebude personalista o této přednosti hovořit se zaměstnancem, který se marně snaží o založení rodiny. Personální pohovor je rozhovorem lidí, kteří hledají společnou řeč. Těch příkladů, proč jsou některé informace potřebné, může být celá řada.
Proč by se měly zavřít dveře potenciálnímu zaměstnanci, když odpoví, že nemůže jezdit na několikadenní služební cesty (pokud se nesmí zaměstnavatel zeptat, zda jsou důvodem malé děti)? Kdyby totiž tento důvod potenciální zaměstnavatel znal, nebude to považovat za nechuť k cestování, ale za pozitivní vztah k rodině a možná nabídne uchazeči jinou zajímavou pozici s pravidelnou pracovní dobou.
