Jeho smrt podle serveru Washington Post oznámil polský Ústav národní paměti, zabývající se zločiny nacismu a komunismu v Polsku, další podrobnosti však neuvedl.
Piechowski byl v době vpádu Němců do Polska v roce 1939 skautem. Nacisté členy oddílu pronásledovali kvůli obavám z formování odboje, Piechowski chtěl proto utéct do Francie, aby se přidal k armádě. Byl však zadržen a v roce 1940 poslán do tábora v Osvětimi jako politický vězeň.
Zde se nuceně podílel na přetvoření pracovního tábora na vyhlazovací, ve kterém do konce války zemřelo přes milion Židů. Jeho prací bylo mimo jiné odklízení těl po popravách politických vězňů zastřelením.
Za dva roky byl svědkem mnoha neúspěšných pokusů o útěk, které zastavil ostnatý drát či strážní věže. Ten vlastní se rozhodl provést ve chvíli, kdy se jeden z jeho spoluvězňů dozvěděl o své naplánované popravě. Jako mechanik měl přístup do garáže s auty nacistických pohlavárů, navrhl proto útěk vozidlem. Piechowski zase pracoval ve skladu a věděl, kde najít uniformy a zbraně.
Místo oslav hrdinství vězení
Plán tak byl na světě. 20. června 1942 společně s dalšími dvěma vězni vyklouzli z tábora jako čtyřčlenná pracovní četa a ve skladu se převlékli za esesáky. V garáži pak ukradli rychlé auto jednoho z nacistických představitelů a s pozdravy „Heil Hitler“ projeli přes všechny kontroly na svobodu. Nikdo je neodhalil.
Válka nicméně pro účastníky útěku neskončila. Jeden z uprchlíků z tábora propašoval spis, který dokumentoval válečné zločiny v Osvětimi. Piechowski začal spolupracovat s Zemskou armádou, polskou odbojovou organizací. Po válce ho kvůli tomu komunistický režim odsoudil k deseti letům vězení, z nichž si odseděl sedm.
Do Osvětimi se vrátil až třicet let po útěku. V průběhu let pak přednášel své zážitky z doby holokaustu studentům, podle svých slov z povinnosti podělit se o vzpomínky navzdory tomu, jak jsou bolestivé. „Jsem skaut a budu jím do konce života. Musím proto splnit svou povinnost - a zároveň se radovat,“ řekl v roce 2011 pro Guardian.
