Konstantin Babickij třímal prapor s česky psaným heslem „Ať žije svobodné a nezávislé Československo“, Vadim Delone s Litvinovem rozvinuli transparent „Za vaši a naši svobodu“ a Vladimír Dremljuga doma napsal na staré prostěradlo vzkazy „Svobodu pro Dubčeka“ a „Pryč s okupanty“. Mezi osmi, kteří se rozhodli nemlčet, byly i tři ženy – Natalie Gorbaněvská, Larisa Bogorazová a Taťána Bajevová.
Zásah tajné policie na sebe nenechal dlouho čekat, Fajnberg byl příslušníky KGB napaden. „Zkrvavená tvář a vyražené zuby jsou první věcí, které se mi vybaví z toho dne,“ vzpomíná Litvinov.
Následoval výslech, pobyt ve věznici KGB a pak byl eskortován do nechvalně proslulého centra soudní psychiatrické expertizy V. P. Serbského a odtud do podobného zařízení v Leningradu.
Ve zdejší „psychušce“ ho přijali se slovy: Kdo chce být propuštěn do tří let, musí uznat své dosavadní jednání za šílené a dobrovolně se podrobit léčbě. Fajnberg to odmítl a skončil na speciálním oddělení.
„Všichni hovoří o hrdinství, o odvaze, ale to je legenda. Pokud jste tak nastaven, nemůžete se změnit. Když za mnou žena přicházela do vězení a mluvila o nějakém kompromisu, mohl jsem jí jen říct: kdybych udělal kompromis, nebyl bych to já,“ říká Fajnberg.
Klinika horší než vězení
Stejně jako ostatním 750 vězňům na klinice, byly i Fajnbergovi podávány silné léky proti halucinacím a dalším poruchám, přestože jimi netrpěl. Začal držet hladovku, výsledkem byla izolace, násilné podávání jídla nosem a upoutání na lůžko.
Tehdy se ho zastal akademik a pozdější nositel Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov a záhy se v západním rozhlase objevily informace o jeho osudu. Krátce po zahájení druhé hladovky byl převezen na civilní kliniku, odkud ho propustili v listopadu 1973 na svobodu. Celkem strávil na psychiatrii pět let. V roce 1974 emigroval a žije ve Francii.
Ve čtvrtek přijel do Prahy spolu s dalšími dvěma žijícími z osmi statečných – Pavlem Litvinovem a Taťánou Bajevovou.
Na Sibiř do dolů a nakonec nucená emigrace
Jejich osud je Fajnbergovu podobný. Litvinov byl v říjnu 1968 odsouzen k pěti letům vyhnanství. Byl eskortován na Sibiř, kde pracoval v dolech. Krátce po návratu z vyhnanství se pod nátlakem KGB rozhodl pro emigraci do USA.
Pár chvil protestu na Rudém náměstí mělo dohru i pro Bajevovou. Nikdy nelitovala. „Mládí je vždy spojeno s emocemi. Pamatuju si na momenty, kdy nás bili a šlapali po nás. Pamatuju si, jak jsem někomu otírala krev. Nebyla jsem uvězněna, ale musela jsem odejít ze školy, následovaly výslechy a poslali mě do továrny,“ vzpomíná.
Z osmi statečných dopadla nejlépe. Před výslechem ji ostatní přesvědčili, aby kvůli svému věku vypověděla, že se na Rudém náměstí ocitla náhodou. Předpokládali vysoké tresty okolo deseti let ve vězení a táborech. Až do svého odchodu do emigrace byla aktivní v disidentském hnutí. Od pádu Sovětského svazu žije střídavě v Moskvě a v New Yorku.
Ocenění pro statečné
Všichni tři své vzpomínky podrobně vylíčili Ústavu pro studium totalitních režimů. A při příležitosti 50. výročí pražského jara jim ministr zahraničních věcí Martin Stropnický udělí vyznamenání Gratias agit. Pamětní medaili jim předal i předseda Sněmovny Radek Vondráček.
„Pro mě je to nepochopitelná odvaha, co dokázali. Těch pár chvil jim zcela změnilo život. Nevím, kolik lidí by dokázalo takovou věc udělat,“ řekl Vondráček. Demonstrovat na podporu Československa byl tehdy mimořádný čin. „Je třeba si uvědomit, že v Sovětském svazu hrozil větší postih i než v tehdejším Československu,“ dodal.
