Ale popořádku. Vzpomenete si ještě na složení "osy zla"? Ano, Írán, Irák, Severní Korea, tak vypadal triumvirát hanby.
A co měly či mají tyto státy společného? Citujme přímo šéfa Bílého domu: "Tyto státy a jejich terorističtí spojenci tvoří osu zla, jejich cílem je ohrožení světového míru. Nebudu čekat, až se něco stane."
Tato slova pronesl George W. Bush před pěti roky. Volně přeložená znamenají: členové "osy" kromě jiného usilují o získání zbraní hromadného ničení a je třeba je co nejrychleji zastavit.
Faktem je, že kdyby vše šlo podle tehdejších plánů Washingtonu, svět by dnes byl daleko bezpečnější. Bohužel není. Bushovi se jeho záměr nezdařil a kvůli Iráku ho teď posílají do výslužby i mnozí Američané.
Ve Washingtonu se v neděli konala vůbec největší protiválečná demonstrace za jeho vlády (více zde). Kde se tedy stala chyba?
Írán, Korea a jaderná zbraň
Bush si nejspíš nechal špatně poradit od svých stratégů a v první fázi se soustředil na Irák. Celkem bez problémů svrhl tamního krvavého diktátora Saddáma Husajna, tady všechna čest, ale zbylé "lotrovské" režimy zatím v relativním klidu snovaly své temné plány.
K jeho smůle se navíc ukázalo, že Saddám žádné ničivé arzenály neměl a nejspíš ani v blízké budoucnosti mít nemohl. Bush se ukázal jako střelec na krocana, zatímco kolem jeho pušky nerušeně pobíhalo stádo ztepilých jelenů.
Severní Korea a Írán se nutně zalekly lehkosti, s jakou spojenci vedení Američany porazili početnou Saddámovu armádu, a celkem logicky si řekly: Nechceme-li dopadnout stejně, musíme mít k dispozici atomovou zbraň. A začaly se zvýšeným úsilím budovat své jaderné programy.
U Pchjongjangu je tato úvaha jistotou, u Teheránu přinejmenším silným podezřením.
Režim paranoidního diktátora Kim Čong-ila pak loni šokoval svět úspěšným testem své jaderné bomby (více zde). Vyjednávací pozice světového společenství se tím bezesporu zhoršila.
InfografikaÍrán svůj jaderný program rozvíjí bez ohledu na světové mínění a jen málokdo dnes tuší, jak je vlastně daleko.
Jeho kontroverzní prezident Mahmúd Ahmadínežád rychle pochopil, že USA v Iráku až po krk zabředly do sektářského marasmu a nemají tedy - alespoň zatím - prostředky, aby mohly ohrozit Írán. Na světové scéně tak v poslední době manévruje stále sebevědoměji.
Je ironií osudu, že Bush hodlal problém odstranit, ale nechtěně se mu ho podařilo výrazně zhoršit. Lakonicky řečeno, diplomatickým úsilím si zatím na Íránu i Severní Koreji vylámal zuby. Mezi představami administrativy amerického prezidenta a tvrdou realitou se tak rozvírá stále hlubší propast.
Není však na místě se Američanům posmívat. Nejde totiž zdaleka jen o nezdar jejich, mír v Iráku a nejaderný Írán a Severní Korea jsou totiž v zájmu prakticky všech.
Doktrína nebyla přesná
Byl vůbec pojem "osa zla", vyvolávající reminiscence na doby studené války, odůvodnitelný? Není pochyb o tom, že státy v "ose" jmenované patří k největším světovým hrozbám.
Na druhou stranu není třeba zastírat, že přesný nebyl. Jeho autoři ho zřejmě vypustili ryze pragmaticky jen pro jeho razanci, s jakou z úst řečníka zazní.
Zatím se totiž nenašel důkaz, že by Bushem zmíněné státy nějak koordinovaly svoji politiku proti Americe, jako to třeba za druhé světové války zjevně činila nacistická "osa" Německo, Itálie a Japonsko vůči protihitlerovské koalici.
Ať už je to, jak chce, důležitější se nyní jeví politická realita. A ta nevypadá optimisticky. Bomby vybuchující v Iráku, ale stále častěji i v Afghánistánu, stejně jako aktivity tamních povstalců naznačují, že vývoz demokracie do zemí Blízkého východu se přinejmenším odkládá.
Spojeným státům se podařil jeden husarský kousek: na jejich území nebyl od 11. září 2001 spáchán teroristický útok. S "osou zla" však zatím prohrávají. Nyní bude hodně záležet na tom, zda bude fungovat jejich nový plán v Iráku. - více zde
Jak na tom jsou teď
• IRÁKZa posledních pět let se změnil k nepoznání. Málo Iráčanů by však řeklo, že k lepšímu. Před pěti lety neomezeně vládl Saddám Husajn, ještě v říjnu 2002 se nechal zvolit hlavou státu údajně sto procenty voličů. Pak přestal spolupracovat s jadernými inspektory OSN, což spolu s podezřením, že vlastní zbraně hromadného ničení, bylo hlavní příčinou britsko-americké invaze do Iráku 20. března 2003. 1. května 2003, po 44 dnech války, oznámil George W. Bush konec velkých bojových operací. Vše vypadalo velmi nadějně. Pak ale v zemi propukly rozsáhlé násilnosti, do nichž se zapojila Al-Kajda. Žádné zbraně hromadného ničení se v Iráku nenašly. Nyní je Saddám mrtev, byl popraven loni koncem prosince. Vládne volená vláda, prezidentem je Kurd Džalál Talabání, premiérem šíita Núrí Málikí. Země však stojí na prahu občanské války, denně při útocích umírají desítky či stovky civilistů. Zahynulo přes 3000 amerických vojáků. USA nyní nastartovaly nový plán, jehož cílem je zvýšeným bojovým nasazením se vypořádat s povstalci.
• ÍRÁN
Mnozí analytici tvrdí, že Teherán na irácké válce "vydělal", neboť jeho vliv nejen v samotném převážně šíitském Iráku, ale i v celé oblasti, narostl. Vztahy s USA jsou na stejném bodu mrazu jako před pěti roky. Nyní navíc Írán čelí sankcím OSN kvůli své neústupnosti v oblasti jaderného programu. Občas se objevují i spekulace, že USA z tohoto důvodu plánují proti Íránu vojenský útok. Domácí politikou Íránu čas od času otřásá boj mezi konzervativním duchovenstvem a zastánci reforem.
• SEVERNÍ KOREA
Za pět let se toho mnoho nezměnilo, tedy kromě toho, že diktatura loni šokovala svět odpálením atomové bomby, čímž se oficiálně zařadila do atomového klubu. Země si uchovala pověst zcela nevyzpytatelného režimu, je hospodářsky na dně a spoléhá na mezinárodní pomoc, na druhé straně zůstává neústupná. V jednání s mezinárodním společenstvím střídavě ustupuje, aby vzápětí vyhrožovala hlavně atomovou bombou a raketami dlouhého doletu. Za posledních pět let s Pchjongjangem Spojené státy nic nepořídily.
