Zleva: Charlie Haden,  Lee Konitz, Brad Mehldau, Paul Motian před klubem

Zleva: Charlie Haden, Lee Konitz, Brad Mehldau, Paul Motian před klubem Birdland, New York | foto: John Rogers / ECM Records

Opravdu neslýchaná hudba, v níž podstatný part hraje ticho

  • 0
Čtyři esa různých generací i odlišných stylových orientací - altsaxofonista Lee Konitz (1927), pianista Brad Mehldau (1970), basista Charlie Haden (1937) a bubeník Paul Motian (1931) - se v prosinci 2009 sešli ke klubovému angažmá v proslaveném newyorském klubu Birdland. Vzniklo neslýchané, nedávno vydané album Live At Birdland.

Té nahráce, složené ze šesti prověřených standardů - od symbolické Lullaby of Birdland přes dvě mainstreamově swingové balady až k Parkerově osudovému Lover Man (každý z nich obnáší něco mezi 10 až 15 minutami) - vévodí nejrůznější podoby ducha fenomenálního trumpetisty Milese Davise: tak, jak je zúčastnění muzikanti na své dráze intenzívně prožívali a přetvářeli. Navzdory kvartetnímu obsazení bychom tuhle sešlost mohli chápat jako hold čisté sólové lince, ideálu melodického i strukturálního rozvíjení, jen velmi střídmě doprovázené partnery, kteří mají pro takový způsob práce plné pochopení.

O albu

Lee Konitz, Braed Mehldau, Charlie Haden, Paul Motian: Live at Birdland. CD, stopáž 71:21 minut.

Vydala firma ECM, v ČR distribuuje firma 2HP/Arta.

Saxofon, piano, kontrabas a občas i bicí tu totiž nejčastěji slyšíme ve volném zvukovém prostoru, v němž je jejich partnerem jen ten nejdokonalejší zvuk - ticho. Ale nebojme se, že bychom přitom přišli o občasné jemné - a dokonalé! - ukázky dialogu: nejčastěji mezi saxofonem a pianem, pianem a kontrabasem nebo celým kvartetem.

Brad Mehldau, Lee Konitz, Charlie Haden a Paul Motian při hře

Tak prosté, tak vynalézavé

Výběr témat spojuje osobnost Milese Davise s jemným west coastem George Shearinga nebo swingovými evergreeny. Mehldauovo piano rozvíjí většinou prosté jednohlasé linky, které občas punktuje podobně prostými, nepravidelně rozsypávanými akordy. Téměř pravidelný osminový tok melodie v pravé ruce se přitom občas rozeběhne do vkládaných rytmických propletenců. Sólové pasáže Konitzovy altky nebo Hadenova kontrabasu (zase často bez jakéhokoliv doprovodu) působí svou prostotou a melodickou vynalézavostí, a Motian potvrzuje svou pověst bubeníka, který téměř není slyšet, ale tím více je cítit.

Téměř minimalistická střídmost a uměřenost vzbuzuje občas podezření, nejde-li o test, jak dlouho vydrží posluchače upoutat jediná zvuková linka.

Mistrovský kousek

Ale všechno se rázem změní v závěrečném Oleo Sonnyho Rollinse. Prostota sólových linek tu zůstává, ale textura se zahušťuje a spojuje celé kvarteto do mimořádného a účinného propletence, který připomíná spontánnost free jazzu na dokonalé úrovni. Je to mistrovský kousek, plný vnitřního napětí a dynamiky, které zase v průzračném tichu vystřídá Hadenovo basové sólo s dokonalou melodickou výstavbou.

Nedovedl bych si představit klubové vystoupení tak podmanivé a přitom tak odlišné od toho, jak jazz dnes obvykle zní. Dokonalá ukázka ojedinělé přednosti (nebo, chcete-li, i riskantnosti) této hudby. Hudby, v níž můžete narazit na cokoliv.

 

Obal alba Live at Birdland


Nejlepší videa na Revue