Nečas má doma stranu rozpolcenou mezi euroskeptiky a eurooptimisty a k tomu prezidenta Klause. Navíc ho čekají krajské volby. Podpořit teď cokoli proevropského je nepopulární.
Tvrdě se postavit proti rozpočtové kázni, když se ji navíc sami snažíme dobrovolně plnit, a kousnout tak symbolicky do ruky evropské partnery, na nichž je česká ekonomika hodně závislá, však premiér také nemůže. Hlasy z Bruselu proto tvrdí, že k paktu stejně přistoupíme, ale uděláme kolem toho politické divadlo.
Je to téma, které zvednou všechny strany a podle naladění svých voličů z toho budou několik měsíců žít. Stejně jako u půjčky MMF. Miroslav Kalousek to dobře ví.
"Připojením k paktu přijdeme o jedinou suverenitu. O právo chovat se finančně nezodpovědně... Vláda rozpočtové odpovědnosti se nechce mezinárodně zavázat k rozpočtové odpovědnosti. To je velká legrace," řekl včera v České televizi.
Strašení o ztrátě národní suverenity je teď oblíbené. Přiznám se, že mě při pohledu na výkony našich politiků z posledních let větší pravomoci evropských úředníků neděsí. Hůř sice může být vždy, ale někdy se tomu ani nechce věřit. Přiznávám, že jsem eurooptimista. Kdyby však existovala taková placka, asi bych si ji na klopu nedal. Bál bych se, že dostanu na ulici do zubů. Už je to totiž skoro nadávka.
Jakápak otevřenost?
Proč jsem eurooptimista? Nechci argumentovat výpočty, kolik že jsme už z Unie dostali. To není důležité a stejně se s tím nedá počítat do budoucna. Když porosteme, přestaneme být čistými příjemci dotací, což jsou vlastně takové evropské sociální dávky. A to by přece měl být náš cíl. Nelibovat si v příživnictví, ale využít společného otevřeného trhu k vlastnímu růstu. To je princip Unie, v tom je její síla.
Jasně, slyším české byznysmeny, že realita je taková, že do Rakouska, Německa či Francie je stejně nikdo nepustí. Tak jakápak otevřenost?! Mají pravdu, dvojí metr na východní a západní firmy existuje. V donedávna rostoucím evropském obchodním prostoru, který díky Unii vznikl, jsou však příležitosti i v jiných státech. A stabilitu Unie v zádech lze využít i na Východě, jak radí nakonec i Klaus.
Hlavně to chce říct jasné slovo. My chceme držet rozpočet na uzdě, ale nechceme se k tomu oficiálně zavázat s ostatními členy Unie. Chceme záchranu eurozóny, ale nechceme na ni moc přispět. Máme rádi Unii a vždy jsme do ní chtěli, ale vlastně nás taky hrozně štve a umíme věci lépe. Lavírovat někde mezi, to je česká cesta, asi český osud.
