Čtyři a půl tisíce vojáků NATO jsou vyzbrojeny jen lehkými zbraněmi a jdou do prostředí, které je rozhodně nevítá. Albánští povstalci se odzbrojovat nechtějí a makedonská strana nevěří, že NATO bude mít úspěch. Protože odevzdání zbraní nebudou vojáci prosazovat silou, je malá pravděpodobnost, že povstalci většinu nejlepší výzbroje skutečně odevzdají.
Při jakémkoli incidentu se navíc mezinárodní kontingent může dostat při nejlepším do křížové palby, při nejhorším pak může být NATO zataženo do další krvavé balkánské války. Přesto nemá smysl operaci v Makedonii zcela zatracovat.
Už proto, že málokomu je vůbec jasné, co by se nyní vlastně mělo podniknout. "Hlavní sklizeň" je za této situace jediným řešením, na němž se aliance shodla. Od tohoto okamžiku je další z balkánských zemí alespoň na určitou dobu pod částečnou mezinárodní kontrolou.
Přítomnost jednotek NATO je jistou zárukou, že se situace nemusí vyvíjet v neudržitelné spirále násilí. Severoatlantická aliance přebírá díl odpovědnosti za to, co se bude v Makedonii dít. I kdyby odzbrojování povstalců ztroskotalo, jak mnozí odborníci předpovídají, bude NATO nuceno přijmout další opatření k tomu, aby zajistilo klid v zemi.
Zvyšuje se pravděpodobnost, že za tohoto stavu si už aliance nebude moci dovolit dát od Makedonie ruce pryč. Jsou pro to dva hlavní důvody. Válka v Makedonii by způsobila další obrovskou humanitární katastrofu.
Zároveň je situace v této zemi úzce provázána se situací v Kosovu. A právě v Kosovu má NATO masivní vojenský kontingent. Makedonie je pro tyto vojáky jedinou přístupovou cestou, a má tak pro Severoatlantickou alianci velký strategický význam.
