OTÁZKA:
Zbývá Vám energie na to, abyste se svými kolegy prosadil možnost zřizovat hospice při nemocnicích? Je jich žalostně málo. Má osobní zkušenost? V červnu jsem v litoměřickém hospici vyprovázela svého umírajícího bratra. Ač jsme se v dospělosti nevídali často, tady jsem ho držela za ruku a vzpomínala na dětství, hladila ho, četla, vyprávěla, vzpomínala i na to nedobré a odpustila mu. Zemřel klidně. Především díky skvělému personálu, který mu pomohl od bolesti, ale dokázel posílit i mne, abych ty smutné chvíle ustála. Vážím si vaší práce.
Zdena Tomášová
Pavel Klimeš:
Dobrý den, určitě bude pěkné, když se Váš dotaz dočtou i kolegové z litoměřického hospice. Otázka rozšiřování hospicové péče je téma na samostatný článek. Doprovázení, které popisujete u svého bratra je to, o čem se mluví, které všichni nějak intuitivně tuší, někdy se to ale špatně popisuje a potom taky vysvětluje těm, kteří rozhodují, co je a co není poskytování zdravotní služby.
Paliativní týmy při nemocnicích je něco, co je věřím otázkou budoucnosti - stejně, jako před mnoha lety bylo fungování domácích hospiců. Naše sdružení se kromě přímé péče (provoz domácího hospice s několika službami) snaží podporovat vznik dalších domácích hospiců, naše zkušenosti se snažíme předávat dál. A moje zkušenost? Daří se to.
15.9.2014 14:50