Nemám rád přeplněné hospody. Utíkám z každé fronty, pokud vypadá na víc než na tři minuty.
Do Sazka Areny bych z těchto důvodů nešel ani tehdy, kdyby v ní vystupovala skutečná Madona, tedy Maria, matka Ježíšova, a ne jen ta umělá zpěvačka.
Ostatně ani ten showbyznys, který se ještě anachronicky nazývá sport, mě už nevzrušuje tak, jako když mi bylo šestnáct. A nechápu tedy moc dobře, proč by se měl od doby, kdy byla vynalezena televize, trmácet fanda na nějaké stadiony.
Přesto hlasuji všemi deseti pro olympiádu v Praze. Už teď začínám šetřit, abych se na ty tři neděle mohl vystěhovat někam do ukrajinských Polonin, kam snad ruch nedolehne.
Nechtít olympiádu by totiž bylo stejně zpozdilé jako nechtít peníze od Evropské unie nebo nechtít, aby k nám jezdili Britové pít pivo.
Olympijská země se stává pupkem světa. Pro zemi velkou je to příjemné, pro malou pak její hvězdná hodina. I v rudé Superčíně už teď odnaučují lidi plivat a jíst psy. Na takzvaný sportovní svátek se těší jako malí Číňánci.
Jen Češi jsou schopní jamrovat: Nezvládneme to! Co pak s těmi stadiony, kdo to využije? Proděláme na tom! Uřízneme si ostudu.
Sportovní megashow mají i jiný než finanční efekt. Všichni komentátoři si všimli, jak Německo zkrásnělo v době fotbalového šampionátu. Zanikly rozdíly mezi Wessis a Ossis, ta tam byla pověstná německá nuda. Ordnung zůstal, ale provázelo ho veselí a vřelost.
Země vezdejší se pořád vzpamatovává z facek, které si dala zčásti sama a zčásti je dostala od světových dějin. Potřebuje pořádný mejdan, kterým dá všem najevo, že tohle už je pryč. Olympiáda je přesně takový dýchánek. Tak sem s ní a co nejrychleji!
