1. Zkuste odhadnout, kolik knih jste přečetla za svůj dosavadní život. A kolik asi tak knih máte doma? Počítala jste to někdy? A kterou knihu čtete právě teď?
Na tuhle záludnou otázku se nedá odpovědět, když už čtu padesát let. Doma mám asi tisíc knih. Nikdy jsem to ale nepočítala, bohužel nejsem doma, abych si stoupla před knihovny a odhadovala počet knih do metru krát metry krát fochy. Právě teď čtu Bereme, co je od Věry Noskové. Jsem okouzlená. Zvlášť mě nadchla věta inspirovaná politickými procesy padesátých let: "Zatímco se ovce pídí po potravě, smečka rve vlčími zuby nejlepší kusy, které se vzdálily stádu."
2. Které výtvarné dílo byste toužila mít ve svém obývacím pokoji? A koupila jste si někdy nějaké? Kdy jste byla naposledy na výstavě? Na které? A proč?
Nechci a nemůžu mít doma nejmilovanější obrazy, protože ty patří do galerie. Galerií jsem zběhala za celý život dost, vidím ty obrazy před sebou, nepotřebuju je mít v obejváku. Mám doma obrazy koupené i darované od svých přátel.
Naposledy jsem byla v galerii Langhans na výstavě japonské fotografky Miyako Ishiuchi, ženy narozené v roce 1947, která se nebojí zpříma podívat na stáří, tudíž na pomíjivost života. Proč? Miluju fotografii.
- Fotografie a informace o výstavě japonské fotografky Miyako Ishiuchi najdete zde v článku Nahota, která není na prodej. O fotografce čtěte více v článku Umění Miyako Ishiuchi: Mezi hmotou a podstatou.
3. Máte svoji oblíbenou divadelní scénu? Kolikrát jste byla letos v divadle? A na čem?
Moje oblíbená divadla jsou už od 60. let Zábradlí a Činoherní klub. V Činoheráku jsem byla letos několikrát a vždycky jsem odcházela jako z kina. Film je totiž pro mě po hudbě nejinspirativnějším uměním. A právě můj největší zážitek bylo drama Rodinná slavnost, které vzniklo na základě filmového scénáře dánského filmu natočeného v zásadách manifestu Dogma 95. A navíc hlavní roli Kristiána hrál znamenitě můj kamarád Matěj Dadák. Všechno, co jsem viděla, bylo nezapomenutelné: Hrdina Západu režiséra Ondřeje Sokola, Ivanov režiséra Martina Čičváka, Deskový statek režiséra Ladislava Smočka, Portugálie režiséra Iva Krobota. Myslím, že v tomto divadle platí, že na cokoliv sáhnou, rozkvete. A co mě rozesmálo a potěšilo, byl politický kabaret Jiřího Suchého Děti kapitána Granta v Semaforu.
. Kulturní sedmaAnketa, v níž oslovujeme české osobnosti a ptáme se na jejich kulturní zájmy a priority, bude jednou za několik dní vycházet exkluzivně v Kavárně on-line. Délka odpovědí záleží pouze a jen na oslovených osobnostech. Chcete-li znát odpovědi na Kulturní sedmu od někoho konkrétního, napište nám (idnes@idnes.cz), oslovíme jej. |
4. Při které hudbě se odvážete? Posloucháte ji raději doma v klidu, nebo na koncertě?
Já se při hudbě nevodvazuju, já poslouchám a nedutám. Míním tím vážnou hudbu, protože jinou už takřka neslyším. Vážnou poslouchám dnes a denně. Tím pádem víc doma. Kdyby mi někdo pustil Rolling Stones nebo Beatles, tak se vodvážu. A taky se mi chce tancovat, když u nás v hospodě hrajou harmonikáři pokleslý městský a venkovský folklor.
5. Chodíte se do kina hlavně bát, pobavit, nebo snad i poučit, ba povznést? Na čem jste byla v kině naposledy sama od sebe, dobrovolně? A co jste tomu říkala?
Do kina se nechodím bát, protože se obecně nerada bojím. Život nás zahlcuje všelijakými obavami, stačí číst noviny, tak proč tomu ještě jít naproti do biografu?
Pobavit ne. Mě baví život. Takže zbývá poučit se a povznést. Ptáte se, kdy jsem byla naposledy v kině dobrovolně. Já nechodím do biografu nuceně. Naposledy jsem byla na premiéře Občana Havla, nadšená, pobavená (protože mě baví život), nostalgická a smutná, že Pavel Koutecký u svého triumfu, který následoval po deseti letech dřiny, už nemohl být. Posléze jsem film viděla ještě třikrát na DVD a pokaždé jsem ho napjatě a vzrušeně pozorovala. Za několik dní, na své narozeniny, mám slíbené dva filmy, které bude jistý mladý muž za tropické srpnové noci promítat na nabílenou zeď mé chalupy. Bude to norský film Barda Breiena Kurz negativního myšlení a německý Na druhé straně od Fatiha Akina. V soukromém letním kině bez spoludiváků chroustajících popkorn budu určitě, to vím, povznesená.
6. Kolik hodin týdně strávíte sledováním televize? Na kterou stanici se díváte především? Máte svůj oblíbený pořad?
Málo, málo hodin. Snižuju statistický průměr. Dívám se jen na dokumenty a hrané filmy. Moje stanice je ČT2. A když si chci zahojit depresi z krutého lidského světa, pustím si Animal Planet, abych viděla, že líté šelmy jsou mírumilovnější než lidé, když zabíjejí jenom tehdy, když si chtějí dát řízek jako my v restauraci. Dívám se na zprávy a někdy chci vidět Krause a Šípa. U inteligentního bystrého Jana Krause mi vadí, že skáče svým hostům do řeči a nenechá je říct celou větu. V tom případě ho vypínám. Cítím se ponížená, jako bych tam sama seděla na pranýři.
7. Zkuste zcela subjektivně, jen sama za sebe, jmenovat tři až pět nejvýznamnějších uměleckých děl, která v České republice po listopadu 1989 podle vás vznikla.
Je nemožné vyjmenovat pět vynikajících děl. Zaprvé jich bylo mnohem víc, zadruhé neslouží paměť, dvacet let je příliš dlouhá doba. Můžu se dotknout jen namátkou:
Výstava celoživotního díla Adrieny Šimotové v Národní galerii ve Veletržním paláci. Žebrácká opera Václava Havla v režii Andreje Kroba v Divadle Na tahu. Strýček Váňa v režii Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. Prodaná nevěsta v Národním divadle v režii Jiřího Nekvasila se scénou Daniela Dvořáka. Kniha Žluté oči vedou domů Markéty Pilátové. Film Knoflíkáři Petra Zelenky. Opera Aleše Březiny Zítra se bude… o procesu s Miladou Horákovou.
Přestože má paměť je lehkomyslná, mohla bych pokračovat dál. Skvělých uměleckých výkonů bylo víc než pozitivních počinů české politické reprezentace.
