Bush je Texasan a to svádí k povrchním konstatováním, že pálí rovnou od boku. Ono to tak vypadá. Ale skutečnost je jiná. V jediné skutečné krizi, kterou zatím prošel, strkáním s Čínou o výzvědné letadlo a jeho posádku, byl více uvážlivým šerifem než horkokrevným střelcem. Choval se rozumně a chladnokrevně.
Také šmahem vyřešil dlouhou banánovou válku s Evropany.
Kdo je tedy vlastně Bush? Zdá se, že spolehlivou odpověď dostaneme až mnohem později. Sto dnů však určitě stačí k tomu, abychom zjistili, že tento prezident cítí svět úplně jinak než jeho předchůdce.
Tam, kde Clinton viděl prostor plný příležitostí, Bush spatřuje pytel plný problémů. V Clintonově světě byli partneři a spolupráce, zatímco v Bushově jsou rivalové a hrozby. Může se říci, že je to realismus. Pokud ano, je však také načase realisticky počítat s tím, že Amerika bude sledovat své vlastní zájmy mnohem víc, než jsme na to byli zvyklí.
Bude tak činit zcela pragmatickými prostředky, a bude-li to nutné, i bez přihlížení k názorům spojenců. Po sto dnech už víme aspoň něco: z Bílého domu odešel idealista a vystřídal jej chladný manažer.
