Lars von Trier má svým způsobem těžký (umělecký) život. Hodnocení každého jeho dalšího filmu je potřísněno minulými zážitky a zkušenostmi s tímto tvůrcem. Vše, co řekne, napíše, natočí, musí mít visačku radikální, šokující, cynické, podvratné, zlé a zvrácené. Jako kdyby mu nic vlídného nebo pouze normálního nemělo být trpěno.
Lars von Trier však není továrna na pouze zlé obrazy. Sám může toužit i po něčem jemnějším, než je provrtané koleno, ustřihnutý klitoris, oběšená Björk, znásilněná Nicol Kidman, Amerika popsaná jako otrokářská osada. Pěkně je to vidět na jeho posledním filmu Melancholia, kterým své diváky chytá do několika pastí. V podtitulu stojí: FILM O KONCI SVĚTA. To vyvolává automatické očekávání zhruba v této linii: možná jedinou věcí, s níž se von Trier nevyrovnal (či kterou ještě cynicky nepopravil), je samotné lidstvo - a právě teď je k tomu vhodná chvíle. Ve skutečnosti je však Melancholia drama o dvou vzájemně si nepodobných sestrách. Apokalypsa, která v tom filmu proběhne, je pouze nástrojem k demonstrování opačných způsobů myšlení každé z nich. Se vztahem Larse von Triera k Zemi nebo lidstvu nemá Melancholia nic společného.
Lars von Trier
Kromě toho je prvním autorovým filmem, na nějž můžeme nalepit slovo POP. Do těchto vod musí dorazit každý, kdo se pokusí natočit něco přístupného a současně hlubokého; pro někoho je to cíl, pro někoho mezistupeň. Málokomu se to naplno podaří. Larsu von Trierovi ano, Darrenu Aronofskému nikoliv (důkaz se jmenuje Černá labuť). Dánův snímek má zajímavou pozici rovněž v chronologii jeho filmografie: předchozí Antikrist byl vyhrocenou nechutností, Melancholia je smyslovou rehabilitací. Jako kdyby tato díla útočila z opačných extrémů.
Ten, který ženy miluje
Larse von Triera od poloviny devadesátých let - v rané tvorbě to pouze naznačoval - zajímají láskyplné ženy ničené mužským světem. V titulcích článků čteme: LARS VON TRIER BYTOSTNĚ NENÁVIDÍ ŽENY na více než sto různých způsobů; žaloby feministických sdružení nejsou překvapením. Zkusme to opačně: LARS VON TRIER ŽENY MILUJE.
Důkazní materiál číslo 1 z filmu Prolomit vlny: když se žena pouze pro naději na lepší příští svého milovaného muže vzdá svých veškerých morálních žebříčků, znamená to vykreslení bytosti, která v sebeobětování pro druhého člověka nezná hranic. Důkazní materiál číslo 2 v Tanci v temnotách: matka za zdravý zrak svého dítěte bez váhání platí životem.
Z filmu Larse von Triera Tanec v temnotách
Známe také filmy Larse von Triera, kdy je žena nositelem a vykonavatelem zla. Tímto však není odsuzována ona, nýbrž společnost. Chvíle, kdy žena podléhá útrapám a začíná se chovat zle a bezcitně, je odsudkem západní společnosti - mužský svět je natolik zkažený, že svou politikou síly nakazí i ženu. Takhle jsem vnímal Dogville; nekonečné dobro se mění v absolutní zlo. Ve filmu Manderlay se mluví o tom, že zotročení jistých oblastí je jediným platným řádem; tím otrokářem musí být žena, která si z plného upřímného srdce přeje svobodu těchto lidí. Posedlost a zběsilost Charlotte Gainsbourgové v Antikristovi ukazuje na jediné: když se žena cítí být vinna za smrt svého dítěte, její žal a nenávist jsou tak silné, že zabíjí každého, kdo půjde kolem.
A jen na okraj: u von Trierových ženských hrdinek lze sledovat zajímavou tendenci: s každým filmem stoupá jejich IQ.
Z filmu Melancholia: Kirsten Dunstová, ve vaně a v depresi
Z filmu Melancholia
Dvojjediná bytost
V Melancholii sledujeme sestry - jedna je antitezí druhé. Jedna je geniální, jenže do praktického života nepoužitelná, psychicky nemocná. V momentě, kdy se začne blížit konec této Země, se však stává silnou a uvědomělou, nemá pocit, že by se blížila katastrofa. Druhou by asi chtěla mít většina mužů doma: je trpělivou oporou se vším, co chceme, aby to přinášelo - ovšem do chvíle, než zjistí, že za pár hodin tady všechno skončí. Tu první vysiluje představa normálního žití, být pod tlakem manželství, povinností, společné domácnosti. Její postoj k lidské existenci ctí nihilistickou filozofii: je jedno, jestli budeme žít, anebo ne, náš význam je beztak nicotný. Ta druhá by si pro vás vytrpěla všechno, ale potřebuje jedinou jistotu, aby byla klidná: zítra zase budeme zkoušet žít.
Z natáčení filmu Melancholia
Ve dvou hodinových kapitolách filmu Melancholia Lars von Trier popisuje strachy a deprese každé z nich. Když jedna trpí, ta druhá při ní stojí. Jedině zde cítíme sesterské pouto. Sympatie Larse von Triera se kloní na stranu té komplikovanější: ukazuje ji jako tu, která dokáže cítit věci mezi nebem a zemí, tu, jež svými smysly zachytí jemné pozemské vibrace. Ucítí, že se blíží konec světa obdobně, jako to cítí koně. Ona i zvířata se v ten moment uklidní a pouze čekají; běžný člověk naopak vyšiluje.
Kontrast hrdinek Melancholie má popsat hlavní rozpory mezi těmi vyšinutými a normálními. Žádná z nich není sama za sebe přímo zajímavá - obě jsou totiž napsány jako archetypy. Zajímavé je jiskření mezi nimi. Jejich konfrontaci vzniká něco magického a vypovídajícího.
Hříšná domýšlivost
Film začíná svatební hostinou. Vdává se ta psychicky labilní. Večeři a program připravila ta silná. Pořád jsme v patách té čerstvě vdané: ze všeho je nervózní, roztěkaná, pořád někam utíká, se svým manželem chvíli neposedí, falešně se usmívá. Ke konci večera se vyspí s někým, kdo je jí odporný a s manželem, kterého má ráda, vše ukončí. Její stav ilustruje její cynická matka: „Ty máš, holčičko, trochu strach? Měla bys ho mít pořádnej!“ Divák vidí sérii více neohrabaných než povedených přípitků na novomanžele; za pár minut jsou veškeré vztahy zúčastněných silně rozložené do vzájemné nenávisti, napětí leží na každém talířku.
Cannes 2011 - Lars von Trier a jeho múzy Dunstová a Gainsbourgová na premiéře filmu Melancholie
Cannes 2011 - Lars von Trier s herčkami svého filmu Melancholia, K. Dunstovou (vlevo) a Ch. Gainsbougovou
Kdo viděl film Thomase Vinterberga Rodinná oslava, musel být v tomto ohledu s Melancholií pouze spokojený, nikoliv nadšený. Lars von Trier jako kdyby koncept svého kamaráda pouze napodoboval; jako by mu ten snímek záviděl a chtěl mít ve své filmografii něco podobného. Lars von Trier je přitom nejlepší, když nenapodobuje nic a nikoho.
Dostáváme však šanci chytnout se něčeho dalšího, co je zobrazováno spíše mimoděk. Nevěsty se pořád někdo táže, zda je teď konečně šťastná. Tyto dotazy však zní jako rozkazy: TEĎ UŽ MUSÍŠ BÝT ŠŤASTNÁ! Na ztraceného a zmateného člověka je vyvíjen tlak, že jeho okolí za jeho štěstí zaplatilo spoustu peněz, a proto si už další smutek nemůže dovolit. Tímto Lars von Trier ironizuje západní společnost a její ideální životní styl: máš manžela, co tě miluje, máš hezký dům, máš skvělou práci; pokud chceš ke štěstí něco víc, jsi domýšlivá (a domýšlivost Lars von Trier ve filmu Dogville označil za nejhorší možnou lidskou vlastnost). Melancholia však dává právo na depresi také krásným a úspěšným lidem.
Tato variace na smutek a osamocení ale dostává mnohem větší sílu až v kontextu následného děje, kdy je postava nevěsty posunuta z polohy, v níž se trápí, ačkoliv zdánlivě nemá proč, do polohy, ve které si racionálně obhájí nihilistickou filozofii: „K ničemu tu nejsme. Nikomu naše žití neprospívá. Není problém, že to všechno skončí.“ Její sestra na ni jen nechápavě a zhnuseně zírá. „Někdy tě tolik nenávidím.“ (Česky ovšem ironie anglického originálu tak nevyzní: Sometimes i hate you so much).
Melancholia
Pro díla Larse von Triera je typická lokalizace do neútěšných krajin a prostředí. Většinou jsme koukali na příběhy v periferiích, kde je život těžký a ubíjející, kam vám pošta doručí psaní s několikadenním zpožděním. Několik příkladů: drsný irský venkov ve filmu Prolomit vlny nebo vesnička ve Skalistých horách v Dogville. Melancholia všechno otáčí naruby: probíhá v luxusním a vkusném zámeckém sídle zasazené do nevinné přírody. Tímto umělec může demonstrovat následující: utrpení si nespojuje pouze s chudobou a s lidmi z okraje, trpíme všichni, bez ohledu na to, kolik máme peněz a kde žijeme. Temnota však v Melancholii není tak neúprosná jako byla v minulých filmech. Lars von Trier se poprvé snaží na diváka netlačit od prvních minut, nevolí pro něho jindy tak typický frontální útok - to silné tentokrát chce schovat mezi řádky.
Široký úhel střelby
Stejně přitažlivá jako myšlenky Larse von Triera stojí za analýzu posuny ve vizuální složce děl. Jeho první filmy by za svou krásu měly děkovat Andreji Tarkovskému. Byly to depresivní meditací skrze dlouhé statické atmosférické záběry. Kolem roku 1995 si vzal do ruky ruční kameru; vymyslel styl DOGMA, kdy obraz zrní, přeskakuje, trhá se, neposedí. Estetiku home-made videa nebo punkových dokumentů vnesl do hrané kinematografie. Na vizuálním stylu Melancholie je zajímavé a nové, že kombinuje obojí. Rychlé střihy a třeba zabrané jen poloviny hlav se mísí s krásnými širokými záběry přírody jako z obrazové knihovny National Geographic. Toto je dobrý příklad popového, ale současně uměleckého vizuálu; lehce deformovaná čistota a okázalost. Běžný divák vám řekne, že je to nádherný film. Náročnější divák - pokud ortodoxně netrvá na tom, že jeho oblíbenec nesmí vyjít z artového kontextu - se rovněž může cítit dojat.
Obdobné možnosti vnímání Melancholia nabízí ve všech ostatních rovinách. Můžete se nechat unášet čekáním na konec světa, jehož podoba bude esteticky nádherná; bude naprosto odlišná od jiných filmových apokalyps, proběhne v zenovém klidu, žádný stres, žádná panika, žádný chaos. Konec světa však můžete do značné míry vytěsnit a sledovat pouze sesterský vztah, psychologické drama, jaké Lars von Trier ještě nenatočil.
Z filmu Melancholia
Melancholia je tedy filmem dvojí krásy: sofistikované, rozuměj té, jež nás nepohltí hned, a krásy rychlé, takové, která je animální, pudová. Umělecký záměr této poetické dvojakosti vystihuje sex appeal obou hereček. Charlotte Gainsbourg je tou sofistikovanou; Kirsten Dunst tou povrchní, ale strhující. Zcela záměrně zde Lars von Trier míchá hodnoty vzhledové krásy s krásou vnitřní - ta prvoplánová kráska má komplikovaný charakter, ta sofistikovaná je vnitřně mnohem čitelnější. Melancholia je asi první film Larse von Triera pro všechny. Angličtina zná výraz MINDFUCK - tolik pocitů v hlavě, že to napoprvé nikdy nevstřebáte.
Lars von Trier
Téma: Peklo na Zemi. Filmy: Prvek zločinu; Epidemic; Evropa
Jestli někde a někdy tohoto Dána zajímala zemská apokalypsa, tak jedině ve snímcích uvedených v tomto mezititulku. Zajímal ho však nikoliv její průběh, nýbrž to, jak to bude vypadat po ní. Jednání postav jsou podružná, podstatné je vykreslené prostředí. Lars von Trier prozkoumává a ilustruje Evropu, hlavně Německo. Platí: čím temnější klimax, tím lepší film.
Nejdále jde v tomhle titul Prvek zločinu: jako by tu detektiv chodil pouze ve stokách, výhradně v bahně, jako by potkával pouze samé zombies, jako by smrt čekala za každým rohem, na každém stropě. Takhle nějak si můžeme představovat svět, až ho opustí veškeré city a veškerá empatie.
Z filmu Larse von Triera Evropa
Film Evropa se bude líbit každému, kdo chce vidět zdokumentovaný pocit mladého idealistického chlapce, který s nejlepšími úmysly přijíždí na území porobené svým vlastním národem. Jeho přítomnost má být projevem dobré vůle, nataženou pomocnou rukou. Prostory, který chce vyplnit svými ideály, lidé, které strhnout, jsou však prorostlé zlem a touhou se mstít. O jeho dobrou vůli nikdo nestojí. Dílo o temné straně síly, o malém vlivu dobra.
Film Epidemic je pak zvrhle zábavný, líný a natočený do strašně zrnitého obrazu.
Téma: Dogma. Film: Idioti
V polovině devadesátých let si Lars von Trier a Thomas Vinterberg mysleli, že filmový výraz směřuje k čím dál větší prokombinovanosti, kašírovanosti, stává nepravdivý. Napsali tudíž ironický filmařský manifest DOGME 95, striktní pravidla, podle nichž odteď budou točit filmy. Byla tak přísná, že je nikdo z nich nikdy úplně nedodržel. Například Lars von Trier si nedokázal pomoci bez zakazované přimíchané hudby. Jedno z další pravidel definovalo svébytnou estetiku točení z ruky a prudkých střihů. Dogma pouští diváka do centra děje - ještě blíže, než když si na malé divadelní scéně sednete přímo na jevištní parkety.
Film Idioti ovšem bourá nejen filmařské konvence; relativizuje, co to je slušnost a jak vypadá. Parta intelektuálů se baví tím, že ze sebe dělá postižené, chodí takto provokovat zdravé lidi do jejich prostředí. Nejde však o posměch a ironizování mentálně znevýhodněných. Lars von Trier sonduje přirozené reakce společnosti na jejich chování. Je drsné zjistit, že se jich bojíme, že se jim vyhýbáme pohledem, že jim tak dáváme najevo, jací jsou pro nás chudáci. Toto sdělení je mnohem provokativnější, než jedna tvrdá porno scéna skupinového sexu. Také je to film o rozkladu důvěry jednoho v druhého.
Téma: Oběť. Filmy: Prolomit vlny; Tanec v temnotách
Dva portréty nezkalené lásky. Lars von Trier při tom divákovi nelže - netvrdí mu, že láska hory, deprese a lidská neštěstí přenáší. Oba ty snímky jsou silné ve zkoumání lidské emoce; tady se dostal k jejím základním a hlubokým principům. Dává tu najevo, že všechno, co je showbyznysem vydáváno za filmy o lásce, je podvodné. Jde také o demonstraci toho, jak někdo jako Lars von Trier může natočit romantický film nebo muzikál, tedy žánry, na kterých mu není vlastní vůbec nic.
Z filmu Larse von Triera Tanec v temnotách
Z filmu Larse von Triera Tanec v temnotách
Prolomit vlny. Ortodoxně zbožná žena udržuje při životě svého ochrnutého muže tím, že koná, co jí při vzájemných rozmluvách radí Boží hlas: Poslechni jeho přání, šoustej s jinýma chlapama a pak mu o tom barvitě vyprávěj. Ve prospěch lásky Boží hlas káže porušení desatera; nejprovokativnější moment režisérovy kariéry.
Muzikál Tanec v temnotách. V hraných a mluvených částech vidíme drsnou realitu, zpívané a tančené části utíkají do snů, do obrazů. Neznám film, kde bylo utrpení prožité s tak upřímným a odzbrojujícím úsměvem; bezděčné, naivní. Kouzelná umělecká přetlačovaná Björk a Larse von Triera, vítěze v tom určit nelze.
Téma: Otroctví. Filmy: Dogville; Manderlay
Filmy, kterými chtěl popsat rozpínavost Ameriky - to, jak je arogantní a zotročuje si zbytek světa. Filmy, jimiž navázal na tématiku sebeobětování. Myšlenkově se v tom posouvá, radikalizuje: u vztahu zla a dobra dochází k tomu, že rozdíly mezi nimi se mohou natolik setřít, až nerozlišíte jedno od druhého.
Dogville. Žena přichází do uzavřené vesnické komunity s nejlepšími úmysly. Je sprostě využívána, znásilňována, podváděna tím jediným, komu důvěřuje; je obviňována z toho, že ona jediná je ta špatná, že veškeré její příkoří je pro ni spravedlivým trestem. Síla zla a pokrytectví je tak silná, že v původně bezelstné duši probudí jedinou touhu: MSTÍT SE, a tou mstou udělat svět lepším, neboť ho tak veškeré špatnosti zbaví.
Dogville
Dogville - Fotografie z filmu Dogville.
Dogville - Fotografie z filmu Dogville.
Manderlay. Otrokářství se do našeho podvědomí zarylo natolik silně, že jsou lidé, kteří už jinak žít nedokážou. Stav zotročení je jediným řádem, v němž jsou schopni fungovat. Pokud odmítnete být jejich tyranem, zabijí vás; pozice otroka a otrokáře se tak stávají vyrovnanými.
Oba filmy doporučuji pouštět ve společnosti Bílé stuhy od Michaela Hanekeho. Budete sledovat, jak se lež a pokrytectví pomalu odkrývají; v jeho nejbrutálnější podobě je najdete tam, kde byste je nikdy nečekali.
Manderlay - Fotografie z filmu Manderlay (2005)
Manderlay - Fotografie z filmu Manderlay (2005)
Manderlay - Fotografie z filmu Manderlay (2005)
Téma: Tryzna bez katarze. Film: Antikrist
Každý radikál musí zkusit zajít na okraj. Tvorba Larse von Triera by bez tohoto filmu nemohla být kompletní. Hlavní sdělení: pokud se něco v životě opravdu posere, neexistuje způsob, jak dát věci do pořádku.
Manžel - psychoterapeut - se snaží léčit svou ženu, jež se cítí vinna za smrt svého malého dítěte. Nakonec je rád, že vyvázne živý, s jednou nohou provrtanou obrovským šroubem. Celé je to vlastně výzkumná hra: kam až může žal zajít, jak moc žal změní nás a náš vztah k okolí. Odpověď je hororová, stejně jako polovina filmu: stanou se z nás nenávistná zvířata bez zábran.
Z filmu Antikrist
Antikrist je nechutný. Zažíváte tryznu; projdete se peklem, ale za katarzí nedojdete. Antikrista mějme rádi za to dotažené gesto, za naplněnost konceptu. Brutalitu obsahu dorovnává čistým obrazem, nádhernými fotografiemi. Právě v této konfrontaci vzniká magie, pro niž stojí nad tím dílem trpět.
Téma: Manipulace. Filmy: Kdo je tady ředitel?; Pět překážek
Bez manipulace se v žádném svém filmu neobešel - je režisérem, který z podstaty nehraje „fér“. Divák se musí mít neustále na pozoru: paranoia je zde velmi k užitku. Nechytnete se do jeho pastí. Ty snímky totiž nevznikají coby terapie léčící tvůrcovy deprese. Jde o přísné a přesné koncepty! Lars von Trier má divácké návyky přečtené: ví, co publikum čeká od jednotlivých žánrů, od jednotlivých postav, od něho samotného. Nejlépe je to vidět při projektech, které ze své podstaty nemohly v sobě nést autobiografické prvky.
Kdo je tady ředitel?
Kdo je tady ředitel?
Kdo je tady ředitel? Šéf IT agentury je parchant. Nemůže žít bez toho, aby ho jeho zaměstnanci, které vykořisťuje, milovali. Tváří se proto jako běžný zaměstnanec - a firmu vede najatý herec. Tento snímek je čitelný a přijatelný jen za následující podmínky – musíte přistoupit na to, že je to hra na to, jak dlouho film vydrží svůj žánr podrážet a zrazovat.
Pět překážek. Lars von Trier miluje dánského dokumentaristu Jorgena Letha („Nikdo na světě o něm neví víc než já, dokonce ani on sám toho o sobě tolik neví.“). Chtěl mu složit hold. Von Trier to vymyslel po svém, chce se říci s cynismem sobě vlastním: Jorgen Leth svůj starý krátký film natočí několikrát znovu; vždycky dle omezení, které a) určí sám von Trier, b) jsou téměř nesplnitelná. Výsledek byl pokaždé svou kreativitou úžasný. Znamenalo to jediné: Jorgen Leth pokaždé utekl ze zlomyslných pastí Larse von Triera, pokaždé ho doběhl, pokaždé jej pokořil. Trierův cynismus však přesto prohrát nemohl: Poslední úkol byl, aby se Leth pod filmy natočené dle pokynů někoho jiného podepsal coby jediný jejich režisér.
