Příběhy lidí, s nimiž mluvíme, by v řadě případů vydaly na román.
Noemova archa léta P. 2007
Romero Canyon, okres Santa Clarita, středa 24. 10. 07 "Někdo tam nahoře mne musí mít rád," usmívá se k modré obloze šedovlasý muž. Z plátěné tašky vytahuje nakrájená jablka. U ohrady se tlačí několik nádherných koní.
Jim Brennan celý život prodával pračky. Teprve po šedesátce si začal plnit klukovské sny. Podnik předal synovi a odstěhoval se do kopců severně od Los Angeles. "Mám tady v údolí ranč, sedmatřicet koní, říká potichu Brennan a spravedlivě poděluje loudící zvířata jablky.
Ze zčernalých kopců těsně za ohradou se místy ještě kouří. "Přišlo to strašně rychle. Nestihl jsem včas zorganizovat odvoz všech zvířat. Byla to zoufalá situace," říká farmář a ukazuje na velký transportní přívěs stojící opodál. "Vejde se tam běžně šest koní. V neděli v noci jsem jich tam nacpal jedenáct. Ten přívěs byl jako Noemova archa."
Přednost dostali koně Brennenových vnuček a chovné klisny. Dalších osm koní odvezli kamarádi. Z hořícího údolí vyjeli v sedlech. "Tušil jsem, že ti ostatní tady zůstanou. Byla to hrozná chvíle. Váhal jsem, zda nemám ohrady otevřít a koně pustit," říká rančer.
Když hasiči údolí uzavřeli, zůstalo v Brennenových ohradách osmnáct koní. Mezi nimi i hřebec majitele ranče: "Jel jsem zpátky, že Crestona naložím a ostatní pustím z ohrad, ale zůstal jsem dole na křižovatce. Noční oblohu osvětlovala záře ohně. Seděl jsem za volantem a brečel."
Rančerovo zoufalství viděl jeden z hasičů. "Přišel ke mně a slíbil, že se pokusí koně zachránit," pokračuje Brennen tichým hlasem, "a když jsem se mohl po těch nekonečných padesáti hodinách jet na ranč podívat, uviděl jsem toho hasiče, jak celý špinavý sedí v rozepnuté bundě na korytech a sleduje mé koně. V tu chvíli mne zase přemohly slzy."
Oheň se zastavil dva metry od stájí. Koně v ohradě však vyvázli bez zranění. "Jsou jen neklidní, ale jinak v pořádku," ukazuje Jim Brennen na své stádo. "Víte, já mám v životě i obchodě kliku. Znáte film Lovec jelenů? Jak americké zajatce během vietnamské války nutí Vietkong hrát ruskou ruletu? Jeden náboj do bubínkového revolveru, zatočit, přiložit ke spánku a zmáčknout spoušť. Přesně to jsem zažil i já. Pětkrát mi to u hlavy cvaklo naprázdno. A nakonec jsem jim utekl a vrátil se domů."
Jim pak s úsměvem kývne bradou k ohradám: "I tentokrát se stal zázrak. Co myslíte, neměl bych jet sázet do Las Vegas?"
Z domova zbyl jen komín
Running Springs, okres San Bernardino, čtvrtek 25. 10. Nad jižní Kalifornií pomalu svítá. V horách severně od San Bernardina je cítit pryskyřicová vůně čerstvě spáleného dřeva. Jehličnaté stromy v okolí lyžařského centra Running Springs třetí den ničí oheň. S lesy mizejí i domy.
Plameny už nejsou téměř vidět. Řídnoucí tmu náhle proříznou světlomety přijíždějícího auta. Motor zmlkne, bouchnou dveře a vzápětí se horským ránem rozlehne pláč. "Ale no tak, drahoušku. Vždyť jsme to čekali," ozve se za chvíli konejšivý hlas.
Na betonové ploše nad úbočím stojí dvě postavy. Z jejich luxusní horské chaty zbyl jen komín že šamotových cihel. Tam, kde byla dřevěná garáž, je spálený vrak auta. V záři baterky se zaleskne olovo z roztavené baterie. "To byl můj Ford Mustang. Rok výroby 1965. Byli jsme stejně staří," říká klidným hlasem Jim.
Nestojí o publicitu, a když slíbím, že nic nebudeme natáčet, pozve mě na svůj pozemek nad údolím. Je cítit, že potřebuje mluvit. "Koupil jsem to tady hned po studiích. Tehdy to bylo hodně levné. Nejdřív tu stál zálesácký srub. Postupně jsem to rozšiřoval," pokračuje Jim. "Měli jsme tady několik pěkných kousků starožitného nábytku, obrázky, které jsme měli rádi, a taky staré fotografie," říká majitel chaty vyrovnaným hlasem.
Jim vlastní prosperující reklamní agenturu. Prošedivělý štíhlý muž do hor jako obvykle dorazil naleštěným terénním lexusem. Je patrné, že shánění peněz na složenky ho už mnoho let netrápí. Má velký dům na slavném Mullholland Drive nad Hollywoodem. Finančně je zajištěn do konce života.
"Věřte mi, že o peníze vůbec nejde. Koneckonců majetek mám pojištěný. Ale i kdyby ne, jsou jedinečné věci, které nám nic zaplatit nemůže. Začneme stavět hned, jak ten oheň kolem zmizí," říká Jim odhodlaně.
Z šera přichází Jimův přítel Charles. Seděl v autě a plakal. Na rozdíl od svého životního partnera skoro nemluví. Stoupne si na konec velkými kameny dlážděné terasy a kouká do dálky. "Někdy bylo odsud vidět až na oceán," zašeptá nakonec.
Světla přibývá. Oba muži se chvíli prohrabávají popelem a troskami chaty. Pak si Jim unaveně sedne na kamenný sloupek terasy. Vše je pryč. Zbyly jen vzpomínky. "Ale to taky není málo, ne?" přesvědčuje sebe i přítele. Pak se chytnou kolem ramen a jako mnohokrát předtím pozorují východ slunce nad Running Springs.
Krajan v uniformě
El Cajon, okres San Diego, pátek 26. 10. Tmu krátce po půlnoci prořízne prudké zablikání policejního majáku a vzápětí se ozve siréna. Disciplinovaně zastavují na krajnici. Policista zaklepe baterkou na okno. Chce doklady: "Hmm, Washington, D. C. Copak tady děláte, teď v noci?" Vysvětluji, že jsme zahraniční novináři a informujeme o požárech.
"Hmm," ozve se znova ze tmy, "a odkud pocházíte?" Následuje další, už zautomatizovaná odpověď: "Česká republika, malá země ve středu Evropy. Dobré pivo, hezké holky, skvělí hokejisti."
Chvíli je ticho. Policista se nakloní do okénka auta a posvítí si na jmenovku na prsou. Na měděné cedulce stojí J. Kolomazník. "Můj děda utekl komunistům přes Šumavu," říká hrdě, "ale já česky umím říct jen dobrý den, prosím a děkuju."
John Kolomazník nám vypráví o tom, že přijel že střední Kalifornie pomoci kolegům v oblasti San Diega. Pak nás zve na stanici na kafe. Nesmíme tam točit, ale za kávu v plastovém kalíšku jsme vděční.
Spřízněný policista je stejně unavený jako my. Sedíme na lavici v dlouhé chodbě. Pořádek tu teď nemají. V jedné z cel spí pět jejích "majitelů". Dveře druhé cely jsou zavřené. Zevnitř znějí španělské kletby. John kývne hlavou směrem k cele: "Kradli. A jsou tu všichni čtyři ilegálně. Naštěstí nebyli ozbrojení."
Náhle se prudce otevřou dveře a policisté přivádějí dalšího Hispánce. Je neuvěřitelně špinavý. Otázky policistů ignoruje. Dobře ví, že zítra ho na náklady USA dopraví do mexické Tijuany. "To je za dva dny asi desátý ilegál. Všichni bez dokladů se chovají stejně. Mlčí."
Pro hispánské dělníky, kteří přešli nezákonně americkou hranici, jsou požáry na jihu Kalifornie problém. Koncentrace policistů nebývale vzrostla. Mnozí ilegálové se ze strachu před ohněm sami přihlásili úřadům.
Většinu čeká deportace. "To je jedna z mála dobrých věcí na těch požárech. Plameny pomohly policii posvítit si na nezákonnost," vysvětluje Kolomazník. Pak se zamyslí a dodá: "Na druhou stranu, nevím, kdo tady bude opravovat domy a stavět, když je tu tolik práce."
Ráno si na Johna vzpomenu. Na jedné z ulic města Escondido postává skupinka Hispánců, u kterých zastavují auta. Chvíli se s řidiči dohadují a pak různě velké skupinky dělníků nastoupí. Zákon je zákon, ale následky katastrofálních požárů je třeba rychle odstranit. Ber kde ber.
