"Tady se však auto stále považuje za velký majetek. Často má totiž stejnou hodnotu jako třípokojový byt. Myslela jsem si, že se nemůže podařit, aby nám lidé svěřovali do rukou svá auta. A představa studenta, jak skládá někomu do vozu zablácený moped, ta už se mi zdála teprve nereálná."
Slávka Harazimová se i přesto rozhodla službu na podobném principu v Praze nabízet. A veškeré její obavy se v praxi skutečně naplnily. "Letáčky s nabídkou téhle služby považovali lidé v lepším případě za vtip, v horším za urážku či snahu tipovat auta pro zloděje. Většina lidí v tom viděla nějakou levotu," shrnuje zkušenosti se startem podnikatelka. "Ze začátku jsme firmu dotovali z výdělků z našich zaměstnání a tu a tam odvezli jednoho člověka z osvěžovny domů."
Pověst firmy se ovšem postupně přece jen šířila, především mezi lidmi, kteří jejich služeb využili a pak o ní pověděli známým. Po dvou letech už bylo kolem pěti zakázek za noc. "To už začínalo vypadat jako velký byznys. Nedůvěra postupně opadala, lidé se už přestávali bát svěřit cizímu řidiči do rukou své auto. Objevila se také nějaká publicita, lidé už si začínali uvědomovat, že to není podvod," popisuje začátek úspěchu Slávka Harazimová. "Dnes máme kolem sta zakázek za noc, vlastní dispečink a vozový park. nakoupili jsme Fiaty Panda, což byla nejlevnější auta na trhu se spotřebou něco přes čtyři litry. Našeho řidiče přivezeme na místo, kam nás zákazník zavolá."
Firemní řidič pak přesedne do klientova auta, vynuluje tachometr a rozjede se tam, kam si majitel vozu přeje.
"V noci nás obvykle volají lidé, kteří chtějí jet z hospody domů. Nebo si nás někdo pronajme na celou noc na divoký rej, kdy jezdí od jednoho klubu k druhému a nikde se mu žádné z děvčat nelíbí. Taky nás zavolají lidi, kteří mají třeba strach z náledí," mapuje podnikatelka vzorek zákazníků. "Vezli jsme třeba klienta z Alp, kam odjel svým autem, ale zlomil si tam nohu. Přes den se zase velmi často objednají zákazníci, kteří jedou třeba na nějakou přednášku a čas v autě využívají ke studiu podkladů. Nebo potřebují společníka pro manželku. Vozíme manželky z letiště, ze servisu, stal se také případ, kdy se dívka rozešla s přítelem a nevěděla, jak mu vrátit auto."
Podnikatelka připouští, že služeb firmy využívají i známé osobnosti. Odmítá však prozradit jakékoli jméno. "Historek by se dala povídat spousta, ale musíme být diskrétní. Vozili jsme jednoho politika, dokonce i tehdy, když byl ještě ve vládě. Ze známých jmen se dlouho nikdo neobjevoval, pak to ale vyzkoušel jeden muzikant, protože u nás jezdil někdo z jeho rodiny," říká Slávka Harazimová.
Zatímco před několika lety byla tahle služba spíše kuriozitou, dnes panuje v Praze tvrdá konkurence. Řidiči jedné z firem přijíždějí pro zákazníky v kostýmech opice či prasete, jiná společnost zase nabízí mnohem nižší ceny než konkurence. "Vedeme boj především s některými taxikářskými spolky a je to nečekaná válka, protože třeba v Německu jsou tyhle služby na trhu striktně odděleny," stěžuje si podnikatelka.
"Tady používala jedna firma jen mírně změněnou variantu našeho názvu, jiná se rovnou vydávala za nás a rozdávala své telefony. Dnes máme v ruce rozsudek o nekalé soutěži, ale odškodnění se stejně nedočkáme. U nás stojí kilometr třicet korun, některé taxikářské firmy ho inzerují za dvanáct. Zapomínají tam ale napsat, že si to zákazník musí vynásobit čtyřmi, protože se platí za dvě auta tam i zpět. S tímhle se těžko bojuje. Spousta lidí tady vidí příležitost vozit bohaté opilé lidi a využívat nevyužitou kapacitu taxíků. Asi jsem na začátku poněkud podcenila boj o dostatečné zviditelnění značky na trhu. Teď bych ten boj ovšem nerada podstupovala v situaci, kdy bude trh zdiskreditovaný všelijakými zvlčilými smečkami."
 Slávka Harazimová odveze kohokoli, kdo se napil alkoholu, domů i s jeho automobilem. (22. 6. 2001) |
