Iniciativa Čas změny poslala otevřený dopis ministru kultury Václavu Jehličkovi. Výtvarníci Tomáš Císařovský a Jiří David a teoretička Lenka Lindaurová, podpořeni padesáti osobnostmi umělecké scény, poukazují na klesající úroveň Národní galerie (NG).
Žádají vyhlášení konkurzu na post ředitele. Valná hromada Uměleckohistorické společnosti, složená z devadesáti kunsthistoriků, návrh na vypsání konkurzu podpořila. "Ti lidé nevědí, o čem mluví,“ komentuje tyto kroky ředitel NG Milan Knížák.
K fungování Národní galerie má nemalá část výtvarné obce výhrady už několik let. "Ztratila veškerou reputaci. Každý z odborníků v zahraničí ví, že s touto institucí nemá cenu spolupracovat,“ tvrdí rektor pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Pavel Liška, který dříve působil v Regensburgu a také jako ředitel muzea a vedl Dům umění města Brna.
O úplné izolaci Národní galerie se nejspíš mluvit nedá. Kupříkladu před několika týdny zapůjčila dva obrazy Oskara Kokoschky do vídeňské Albertiny. Na oplátku si vyžádala tři díla německého expresionismu. O této zápůjčce však veřejnost náležitě neinformovala, ačkoliv výstava v Albertině už je v plném proudu.
Konkrétněji pak námitky vůči "knížákovské“ Národní galerii tvrdí, že galerie nedosahuje kvalit zahraničních institucí, byť k tomu má peníze, že nepřináší kvalitní výstavy pro širokou veřejnost a že nepromyšleně rozšiřuje a mění výstavní prostory.
Ledničky mezi obrazy
Letos totiž galerie otevřela v zrekonstruovaném Schwarzenberském paláci novou stálou expozici barokního umění v Čechách. Dosavadní publikované ohlasy jsou zdrcující: palác se nehodí k prezentaci starého umění z důvodů prostorových i klimatických, koncepce sbírky je pochybná.
Ani běžný návštěvník si nemůže nevšimnout, že mezi obrazy jsou necitlivě zasazeny klimatizační jednotky velikosti ledničky. "Chyba byla, že nejdříve přišel projektant, který palác opravil, a půl roku nato architekt expozice začal řešit klimatizaci,“ vysvětluje šéf restaurátorského oddělení Národní galerie Petr Kuthan.
Letos v květnu chystá Národní galerie přesun další dlouhodobé expozice, a to děl 19. století, do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Klášter je však v nevyhovujícím stavu, takže přesunutí bude dočasné - než se opraví klasicistní Salmovský palác - též na Hradě. Přesunutí sbírek 19. století z Veletržního paláce navíc nabourá logické uspořádání, které vytvořil sám Knížák - to on spojil sbírky umění 19. a 20. století do Veletržního paláce, nyní je od sebe zase odděluje.
Mladý historik umění Ondřej Chrobák, který v Národní galerii pracoval jako ředitel grafických sbírek a je jeden z více než desítky kunsthistoriků, kteří za Knížákova působení z této instituce odešli, praví: "Národní galerie se chová jako sklerotická instituce, v níž se věci projednávají znova a znova, vždy od nuly.“ Podle Chrobáka není problém, že instituci řídí člověk, který nepřijímá názory ostatních, nýbrž to, že Knížák „není ve svých názorech konzistentní a někdy úmyslně své názory mění“.
Ředitel Knížák naopak soustavně zdůrazňuje svoji názorovou konzistentnost a na adresu kritiků z řad někdejších spolupracovníků říká, že v galerii už dlouho nepracují, a tudíž neznají skutečný stav instituce. Na Knížákovu stranu se veřejně postavili zatím dva pedagogové (Milan Perič a Jan Vlček) z pražské Akademie výtvarných umění, kde je Knížák vedoucím ateliéru intermediální tvorby.
O šéfa jde až na prvním místě
Iniciativa Čas změny není první protest vůči vedení galerie. Protože předešlé námitky vždy začaly být vnímány coby osobní boje proti Knížákovi, poukazují nynější iniciátoři výslovně na to, že jim jde o systémové změny. Po ministerstvu kultury žádají jednotná pravidla pro jmenování ředitelů příspěvkových organizací.
Zatímco ředitel Národní galerie nemá mandát časově omezen, šéf Národního divadla má stanovené funkční období na šest let. "Změna systému jmenování ředitelů příspěvkových organizací se projednává, snaha je systém sjednotit. Personální změny v Národní galerii se však neplánují,“ zareagoval mluvčí ministerstva Jan Cieslar. Sám ministr se k dopisu Čas změny zatím osobně nevyjádřil a jeho první náměstek František Mikeš stávající vedení galerie zjevně brání.
Nicméně systém je jedna rovina protestu a Knížákova osoba druhá, téměř neoddělitelná rovina. Vyplývá to i ze slov signatáře dopisu, známého fotografa Ivana Pinkavy: "Petr Nedoma je ředitelem pražské Galerie Rudolfinum už čtrnáct let a nikomu to nevadí, protože tato instituce má prokazatelně kvalitní výsledky. Ano, požadujeme konkurz, ale snažíme se i veřejně poukázat na to, že Národní galerie nyní nenabízí občanům to, co by mohla a měla.“
Proč vedení mlčí?
Asi i ti největší Knížákovi příznivci sotva mohou popřít, že komunikace s veřejností je ze strany Národní galerie problematická. Názorně to ukázaly minulé měsíce a týdny.
Za nákup objektu Auto od světoznámého německého konceptuálního umělce Josepha Beuyse galerie zaplatila 12 milionů korun, které jí poskytlo ministerstvo kultury. Dílo však veřejnosti bylo fakticky představeno až ve spojitosti s trestním oznámením na vedení galerie za předražený nákup. Přestože Národní galerie nemá povinnost veřejnost informovat o všech akvizicích, je přinejmenším neohrabanost, že neinformuje alespoň o těch nejvýznamnějších nákupech.
Rozdíl je hned patrnější, srovnáme-li publicitu, kterou před časem poskytla Národní knihovna svému nákupu na aukci v Paříži, kde za 10 milionů korun získala část Dalimilovy kroniky. Obdobně transparentně byly poskytnuty informace o letošním nákupu na amsterodamské aukci, kde zástupci Národního památkového ústavu investovali 10 milionů ze státních prostředků na získání starožitností a barokních obrazů ze sbírky rodu Lichtenštejnů.
"Nevěříme, že otevřený dopis něco změní, dokud bude trvat tato vládní situace,“ říká rektor VŠUP Liška. Naráží tím na častý názor, že Milan Knížák má velmi dobré politické krytí. "Ale alespoň si potvrdíme, že názor na špatnou kvalitu galerie je široce sdílený. S názorem iniciátorů dopisu souhlasím ve všech bodech.“
Žádají vyhlášení konkurzu na post ředitele. Valná hromada Uměleckohistorické společnosti, složená z devadesáti kunsthistoriků, návrh na vypsání konkurzu podpořila. "Ti lidé nevědí, o čem mluví,“ komentuje tyto kroky ředitel NG Milan Knížák.
K fungování Národní galerie má nemalá část výtvarné obce výhrady už několik let. "Ztratila veškerou reputaci. Každý z odborníků v zahraničí ví, že s touto institucí nemá cenu spolupracovat,“ tvrdí rektor pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Pavel Liška, který dříve působil v Regensburgu a také jako ředitel muzea a vedl Dům umění města Brna.
O úplné izolaci Národní galerie se nejspíš mluvit nedá. Kupříkladu před několika týdny zapůjčila dva obrazy Oskara Kokoschky do vídeňské Albertiny. Na oplátku si vyžádala tři díla německého expresionismu. O této zápůjčce však veřejnost náležitě neinformovala, ačkoliv výstava v Albertině už je v plném proudu.
Konkrétněji pak námitky vůči "knížákovské“ Národní galerii tvrdí, že galerie nedosahuje kvalit zahraničních institucí, byť k tomu má peníze, že nepřináší kvalitní výstavy pro širokou veřejnost a že nepromyšleně rozšiřuje a mění výstavní prostory.
Ledničky mezi obrazy
Letos totiž galerie otevřela v zrekonstruovaném Schwarzenberském paláci novou stálou expozici barokního umění v Čechách. Dosavadní publikované ohlasy jsou zdrcující: palác se nehodí k prezentaci starého umění z důvodů prostorových i klimatických, koncepce sbírky je pochybná.
Ani běžný návštěvník si nemůže nevšimnout, že mezi obrazy jsou necitlivě zasazeny klimatizační jednotky velikosti ledničky. "Chyba byla, že nejdříve přišel projektant, který palác opravil, a půl roku nato architekt expozice začal řešit klimatizaci,“ vysvětluje šéf restaurátorského oddělení Národní galerie Petr Kuthan.
Letos v květnu chystá Národní galerie přesun další dlouhodobé expozice, a to děl 19. století, do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Klášter je však v nevyhovujícím stavu, takže přesunutí bude dočasné - než se opraví klasicistní Salmovský palác - též na Hradě. Přesunutí sbírek 19. století z Veletržního paláce navíc nabourá logické uspořádání, které vytvořil sám Knížák - to on spojil sbírky umění 19. a 20. století do Veletržního paláce, nyní je od sebe zase odděluje.
Mladý historik umění Ondřej Chrobák, který v Národní galerii pracoval jako ředitel grafických sbírek a je jeden z více než desítky kunsthistoriků, kteří za Knížákova působení z této instituce odešli, praví: "Národní galerie se chová jako sklerotická instituce, v níž se věci projednávají znova a znova, vždy od nuly.“ Podle Chrobáka není problém, že instituci řídí člověk, který nepřijímá názory ostatních, nýbrž to, že Knížák „není ve svých názorech konzistentní a někdy úmyslně své názory mění“.
Ředitel Knížák naopak soustavně zdůrazňuje svoji názorovou konzistentnost a na adresu kritiků z řad někdejších spolupracovníků říká, že v galerii už dlouho nepracují, a tudíž neznají skutečný stav instituce. Na Knížákovu stranu se veřejně postavili zatím dva pedagogové (Milan Perič a Jan Vlček) z pražské Akademie výtvarných umění, kde je Knížák vedoucím ateliéru intermediální tvorby.
O šéfa jde až na prvním místě
Iniciativa Čas změny není první protest vůči vedení galerie. Protože předešlé námitky vždy začaly být vnímány coby osobní boje proti Knížákovi, poukazují nynější iniciátoři výslovně na to, že jim jde o systémové změny. Po ministerstvu kultury žádají jednotná pravidla pro jmenování ředitelů příspěvkových organizací.
Zatímco ředitel Národní galerie nemá mandát časově omezen, šéf Národního divadla má stanovené funkční období na šest let. "Změna systému jmenování ředitelů příspěvkových organizací se projednává, snaha je systém sjednotit. Personální změny v Národní galerii se však neplánují,“ zareagoval mluvčí ministerstva Jan Cieslar. Sám ministr se k dopisu Čas změny zatím osobně nevyjádřil a jeho první náměstek František Mikeš stávající vedení galerie zjevně brání.
Nicméně systém je jedna rovina protestu a Knížákova osoba druhá, téměř neoddělitelná rovina. Vyplývá to i ze slov signatáře dopisu, známého fotografa Ivana Pinkavy: "Petr Nedoma je ředitelem pražské Galerie Rudolfinum už čtrnáct let a nikomu to nevadí, protože tato instituce má prokazatelně kvalitní výsledky. Ano, požadujeme konkurz, ale snažíme se i veřejně poukázat na to, že Národní galerie nyní nenabízí občanům to, co by mohla a měla.“
Proč vedení mlčí?
Asi i ti největší Knížákovi příznivci sotva mohou popřít, že komunikace s veřejností je ze strany Národní galerie problematická. Názorně to ukázaly minulé měsíce a týdny.
Za nákup objektu Auto od světoznámého německého konceptuálního umělce Josepha Beuyse galerie zaplatila 12 milionů korun, které jí poskytlo ministerstvo kultury. Dílo však veřejnosti bylo fakticky představeno až ve spojitosti s trestním oznámením na vedení galerie za předražený nákup. Přestože Národní galerie nemá povinnost veřejnost informovat o všech akvizicích, je přinejmenším neohrabanost, že neinformuje alespoň o těch nejvýznamnějších nákupech.
Rozdíl je hned patrnější, srovnáme-li publicitu, kterou před časem poskytla Národní knihovna svému nákupu na aukci v Paříži, kde za 10 milionů korun získala část Dalimilovy kroniky. Obdobně transparentně byly poskytnuty informace o letošním nákupu na amsterodamské aukci, kde zástupci Národního památkového ústavu investovali 10 milionů ze státních prostředků na získání starožitností a barokních obrazů ze sbírky rodu Lichtenštejnů.
"Nevěříme, že otevřený dopis něco změní, dokud bude trvat tato vládní situace,“ říká rektor VŠUP Liška. Naráží tím na častý názor, že Milan Knížák má velmi dobré politické krytí. "Ale alespoň si potvrdíme, že názor na špatnou kvalitu galerie je široce sdílený. S názorem iniciátorů dopisu souhlasím ve všech bodech.“
