Libye prochází vleklou politickou i bezpečnostní krizí, kterou provází i informační chaos a protichůdná prohlášení oficiálních představitelů.
Sání zmínil demisi v reakci na otázky od rozhněvaných spoluobčanů, kteří vládě vytýkali neschopnost. „Oficiálně odstoupím a předám svou demisi parlamentu v neděli,“ dodal.
Premiérův mluvčí však později agentuře Reuters řekl, že premiér oficiálně neodstoupil a ani nemá v úmyslu odstoupit. Prý chtěl jen říci, že odejde, pokud si to lid bude přát.
„Oficiální demisi by nejprve musel sepsat a pak ji předat parlamentu, který by ji mohl přijmout, anebo odmítnout,“ vysvětlil mluvčí.
Premiéra v televizním rozhovoru rozčílil příval kritiky, že nedokázal zajistit bezpečnost, fungování státních služeb či obstarat pomoc pro uprchlíky. Když se moderátor zeptal, zda v případě protestů odstoupí, Sání prohlásil, že „lidi nemusí proti mě protestovat, protože oficiálně se zříkám funkce“.
„Můžete si sehnat jiného premiéra, který kouzelně vyřeší všechny problémy,“ řekl.
Sání koncem května přežil pokus o atentát. K útoku došlo, když opouštěl zasedání parlamentu ve východolibyjském městě Tobrúk. Neznámí ozbrojenci prý začali střílet na jeho automobil a zranili jednoho ze Sáního osobních strážců.
Kritici tvrdí, že Sáního kabinet dává o sobě vědět hlavně prohlášeními, které nemají žádný smysl vzhledem k chaosu v zemi. Kupříkladu v pondělí Sáního vláda ohlásila, že mezinárodní letiště v Tripolisu by mělo nést jméno posledního krále Idrise, kterého v roce 1969 svrhl plukovník Muammar Kaddáfí. Letiště je už rok mimo provoz a Sáního vláda jej nemá pod kontrolou.
V rozvrácené Libyi nyní funguje povstalecká vláda a parlament v Tripolisu a pak zvolený a mezinárodně uznávaný parlament a jím podporovaná vláda sídlící v Tobrúku na východě země. OSN se snaží, aby byla v zemi nastolena vláda národní jednoty. Znepřátelené libyjské strany zatím bez většího úspěchu jednaly pod záštitou OSN nejprve v Maroku a nyní v Ženevě.
Libye se ocitla v chaosu po svržení Kaddáfího režimu v roce 2011. Milice, které proti němu bojovaly, následně odmítly složit zbraně. Mocenské vakuum umožnilo mimo jiné i posílení pozic radikálů. Část z nich se přihlásila k organizaci Islámský stát, která ovládá rozsáhlé oblasti v Iráku a Sýrii.
