Kastelán rozprodával knihy kvůli tíživé finanční situaci. Plzeňský soud ho za to potrestal čtyřmi roky vězení. Kastelánovi se zdá rozsudek příliš přísný, proto se odvolal. - více zde
Než jste se stal kastelánem, podnikal jste ve stavebnictví. Co jste dělal špatně, že jste se zadlužil?
Byl jsem v druhotné platební neschopnosti. Částečně to bylo i mojí chybou, byl jsem málo důsledný. Někteří lidé mi dlužili tolik peněz, že se už v podnikání nedalo pokračovat.
O kolik peněz šlo?
K tomu se nechci vyjadřovat. Ale zhruba to bylo tak, že jsem dlužil stejně peněz, jako jiní dlužili mě. Řádově to byly statisíce, v žádném případě miliony.
Proto jste podnikání zabalil a šel do konkursu na kastelána?
Chtěl jsem skončit s podnikáním. Proto jsem hledal nějakou zajímavou práci. Od mala jsem měl rád historické stavby. Zajímaly mě. Když jsem šel před komisi, ve které seděli lidé z památkového ústavu, netušil jsem, že o místo má zájem ještě sedm dalších lidí. Nevím, jestli jsem se komisi zalíbil nebo čím to bylo, že jsem vyhrál. V půlce června roku 2003 jsem nastoupil do Plas.
Když jste přišel domů a řekl: Vyhrál jsem konkurs, nastupuju jako kastelán v Plasích, co tomu říkala rodina?
Spokojení nebyli. Když chce být člověk dobrým kastelánem, nesmí koukat na volný čas, ani na víkendy. To potvrdí všichni kasteláni. Myslím, že kasteláni by se neměli ženit.
Ale podnikatelé také většinou nemají volné víkendy.
To je pravda. Ale když jsem podnikal a řekl jsem, že o víkendu budu mít volno, tak jsem si ho mohl naordinovat. Když ale do Plas přijede o víkendu významný host, nemůžete ho odmítnout, je to reprezentace památky, nebo když se v objektu cokoli stane, kastelán tam musí být.
Už když jste kastelánoval, tak za vámi až do Plas jezdili věřitelé…
To se stalo asi dvakrát, kdy se domluvili, že se zastaví. Protože plaský klášter je velice rozlehlý, hledali mě tam a ptali se lidí, jestli nevědí, kde právě jsem. Myslím, že to byla moje osobní věc. Někdo to pak ventiloval a stala se z toho senzace. Ano, stalo se to. Mě to mrzí, ale myslím, že s těmi, co přijeli, jsem se domluvil rozumně.
Také vám byl kvůli dluhům obstavený dům, ve kterém jste žil.
To bylo ještě před tím, než jsem se stal kastelánem. Jednal jsem o tom i s ředitelem památkového úřadu a právním odborem. Obhájce jim vysvětloval situaci. O mém problému věděli. Dům nebyl obstavený, bylo to složitější. Byl jsem vydíraný a udělali na mě kvůli půjčce podvod. Ale kdo to byl, to neřeknu.
Když neřeknete jméno, jak to bylo s tím domem a půjčkou?
Vezmu to stručně. Domem jsem ručil za půjčku, kterou jsem si vzal na podnikání. Bylo to od soukromé osoby. Půjčku jsem včas splatil, ale když jsem zaplatil, oni částku smyšleně navýšili. Dům tak propadl věřiteli. Ale to nebylo oprávněné. Podával jsem trestní oznámení i žalobu, vyšetřovala to policie. Skončilo to mimosoudním vyrovnáním. Víc už o tom ale mluvit nechci.
Pojďme ke starým knihám, za jejichž prodej jste byl odsouzen. Jak jste se k nim dostal?
Když jsem nastoupil do Plas, objekt kláštera jsme s bývalým kastelánem prošli. Místností je tam tolik, že za půl roku je není možné všechny prohlédnout. Při předávání kláštera se udělala inventura všeho mobiliáře, který patří do Plas. Ten jsem převzal, a původní kastelán odjel. Když jsem pak postupně klášter procházel, objevoval jsem věci, které nebyly v žádných inventárních seznamech. A nešlo jen o knihy. Až když na jaře 2004 začala prodej knih vyšetřovat policie, tak jsem teprve zjistil, že tam jsou složené tři knihovny! Jedna byla rodu Lažanských z Chyše, druhá plaská a pak ještě knihovna památkového ústavu. Je paradoxní, že se v rámci mobiliárního fondu předávají víčka od skleniček, lékovky, které se dají koupit ve starožitnictví za stovky, maximálně tisíce korun. Ale knihy, které, jak se ukazuje, mají desetitisícové hodnoty, ty se nikdy nepředaly a ani se nedělala inventura.
Kdy jste zjišťoval, co všechno v Plasích je?
Až po sezoně. Někdy v listopadu jsem měl čas klášter postupně procházet.
První knížku jste ale jel prodat do pražského knihkupectví už 30. září 2003!
To je pravda. Byla to knížka, která ležela v kanceláři v psacím stole dole v posledním šuplíku zabalená v obálce. Zbyla tam po mém předchůdci. Nevím, jak se tam dostala. Je velkou náhodou, že ze stovek knih, které patří do Plas, byla v šuplíku právě tahle. V knížce byla zmínka o Plasích, ale nebyla nijak označená, nebylo na ní žádné evidenční razítko. Byla, jako kdybyste ji někde koupil. Nebylo jasné, čí je.
Proč jste s ní tedy jel do antikvariátu?
Nikdo mě neupozornil, že někam patří, že ji mám někam zařadit. Na internetu jsem náhodou našel stránky pražského antikvariátu Ztichlá klika a antikvariátu U Pražského mostu. Tehdy mě jen zaujaly. Já jsem tam jel zjistit, jako cenu ta kniha vůbec má. Oni ji tam prohlédli, zjistili, že v ní schází listy a že cena je malá. Dali mi za ní dva tisíce korun. Ano, byla chyba, že jsem to nenahlásil památkovému ústavu. Ale při tom stavu, jak to v Plasích vypadalo, mě to ani nenapadlo. A žádné další knihy jsem nikde nehledal.
Kdy jste jel prodat do Prahy další knihy?
To bylo až později. V únoru 2004 se uklízela prelatura, přístavky. Tam byly v bednách namixované knihy z různých ér včetně časopisů. Svědci i před soudem potvrdili, že se v klášteře knihy pálily. Tam jsme našli asi pět beden s knihami.
Takže jste bedny prohlížel…
Mě v první chvíli vůbec nenapadlo, že je tam něco cenného. Tam byly knížky ze socialismu, první republiky, i z konce předminulého století. Byly tam i různé brožury. Až když jsme začali uklízet, tak jsem se podíval, co tam vlastně je. Domníval jsem se, že to jsou věci určené ke skartaci. Knihy nebyly označené, byly potrhané, poničené, špinavé, plesnivé. To je vidět i na fotografiích, které jsou v soudním spisu.
Říkal jste, že se tam z knihovny neztratilo jen těch 38 knížek, které jste prodal. Prý tam zmizely stovky knížek. Je to pravda?
Když jsem to řekl, Petr Mašek z národního muzea se proti tomu ohradil. My jsme žádali prostřednictvím soudu muzeum o úplnou inventuru, ale dostali jsme jen seznam knížek které se ztratily a které policie zajistila. Já můžu věřit tomu, že se z knihovny Lažanských ztratily jen dvě tři knihy, jak říká pan Mašek, ale pokud neuvidím kompletní výsledky inventury, mám právo tomu také nevěřit.
Z čeho vycházel váš předpoklad, že z Plas zmizely stovky knih?
Při vyšetřování to přišlo jednou na přetřes. Byla to zmínka, kterou jsme se dozvěděli od našich zdrojů. Navíc při policejní prohlídce kláštera technici pořídili fotografie dalších knih a časopisů, které v prelatuře byly. Na některých časopisech byly značky, že patří do fondu Chyše. To je vidět i na fotografiích. I proto jsme žádali soud o inventuru majetku.
Vraťme se k vašim dalším cestám s knížkami do Prahy…
Pak jsem tam vezl asi patnáct knížek, dohromady jsem za ně dostal kolem patnácti tisíc. Ty jsem našel v těch přepravkách.
V bednách byl i ten atlas, co první znalci pro policii odhadli na 1,2 milionu korun a znalec, kterého jste našli vy, na 350 tisíc korun? V antikvariátu vám za něj na ruku zaplatili 256 tisíc korun.
Ten byl na dně jedné z beden. Ale už značný rozdíl v ocenění knihy dvěma různými znalci naznačuje, že hodnota atlasu je těžko určitelná. Já jako laik jsem vůbec nemohl tušit, jakou cenu kniha může mít.
Jak jste se domluvil na dodávání knih s majitelem antikvariátu Ztichlá kniha Janem Placákem?
Řekl jsem mu, že jsem našel při uklízení knihy a některé z nich že mohou být starší. To, že jsem kastelán, to jsem nepřiznal. Říkal jsem, že nevím, kolik knih tam je, ale že jich mohou být desítky. Dohodli jsme se, že když nějaké najdu a přivezu mu je, že je vykoupí. Dohromady jsem mu tam odvezl asi 32 nebo 35 knížek. Ty jsem mu prodal.
Před soudem jste říkal, že jste ochotný nahradit škodu ve výši asi 440 tisíc korun. Jak jste k té sumě dospěl?
Ano, to je za knížky, které jsem prodal. Z těch asi 35 se kromě šesti všechny vrátily zpátky. Šest knih se bohužel pro mě nepodařilo vrátit zpátky, protože ty se podařilo v antikvariátu prodat kupcům. Takže tak vznikla ta škoda. Hodnotu vyčíslil znalec Pavel Vejrážka, na kterého jsme našli kontakt na internetu. Knihy ohodnocoval. Dospěl k sumám, které jsou podle našeho názoru reálné. Ještě jedna věc je zajímavá. Všechny knihy, které jsem prodal do antikvariátu, se v průběhu posledních let objevily na aukcích. Takže to není nic exkluzivního, nedostupného nebo zvláštního, jak tvrdila obžaloba. Za cenu, na jakou je on odhadl, se dají sehnat. A možná v lepším stavu, než byly ty původní.
Ale podle státní zástupkyně v knihách rodu Lažanských z Chyše byly jejich vlastnoruční poznámky.
Vpisek je, když si někdo podepíše knihu. Z toho, co nám národní muzeum poskytlo, je asi u jedné pětiny knih. Ale to se třeba netýká toho atlasu. Tam určitě nic nebylo. Tam byly jen mapy, některé z nich chyběly. A navíc to nebyl atlas místní, nebyl to atlas Čech, ale byl to atlas Evropy, atlas světa.
Co to bylo za knihy, které jste prodal?
Byly tam třeba předpisy Rakousko-Uherska, jak se má hospodařit. Ty jsou běžně téměř neprodejné. Když vezmu atlas. Asi před měsícem se na burze prodávalo deset podobných map, jako byly v tom atlase. Prodaly se tři. Dvě pod cenou a jen jedna mírně nad vyvolávací cenou. O zbylých sedm nebyl zájem. A rád bych upozornil ještě na jednu věc. Policisté zjistili, že jsem z fondu Národního památkového ústavu prodal tři knihy. Dvě se vrátily zpátky. Znalec oslovený policií cenu trojice knih odhadl na 190 tisíc korun. Když soudkyně vyhlašovala rozsudek, nařídila mi zaplatit celých 190 tisíc…
Vraťme se k vaší poslední cestě do Prahy s knížkama k prodeji. To bylo loni 15. března, kdy vás zatkli policisté?
Ano, a přímo v antikvariátu. Pochopitelně byli v civilu. Ale já jsem do té doby nevěděl, že ty knihy někam patří k inventáři.
Byl jste s majitelem antikvariátu Janem Placákem na schůzce předem dohodnutý?
Ano, byli jsme domluvení na hodinu a den, aby byl v antikvariátu.
Jak vám bylo, když jste se od policistů dozvěděl, proč si tam na vás počkali?
Bylo mi špatně. Není mi z toho dobře ani dneska. I když už je to dlouhá doba. Člověku se tím úplně otočí život.
A pak asi byla další rána vzápětí, když jste dostal vyhazov z práce. Počítal jste s ním, když vás zatkli policisté?
Ne, s tím jsem nepočítal. Já jsem doufal, že škoda nebude moc vysoká. Ředitel památkového ústavu Karel Drhovský mi okamžitě nařídil dovolenou. Předal jsem klíče od Plas určené osobě a pak jsme ukončili můj pracovní poměr dohodou.
Jak složité bylo zapomenout na historii a hledat si jinou práci?
Já jsem se tím nesrovnal dodnes. Práce mě bavila. Myslím si, že jsem tam toho dobrého udělal dost. Udělal jsem dost pro zviditelnění objektu.
Když jste slyšel výši trestu, poslouchal jste dál soudkyni, jak rozsudek odůvodňuje?
Přiznám se, že ne. Nemohl jsem se soustředit, aby jí byl schopný poslouchat. Musím počkat, až rozsudek dostanu písemně.
Co vám řekli doma, když jste v úterý přijel od soudu s nepodmíněným trestem a povinností nahradit škodu přesahující milion korun?
To nebudu komentovat, nechci do toho tahat rodinu
Vaše naděje se teď tedy upínají k odvolacímu soudu.
Doufám, že tam prokážeme, co tvrdíme. Že se vezme v úvahu co a za jakých okolností se stalo, že jsem se přiznal. Trest jsem čekal, ale určitě ne nepodmíněný. Ale čtyři roky nepodmíněně, to byl opravdu šok.
