ODPOVĚĎ: První krok je prozaický - spojit se s personálním oddělením ČvT, poslat nám svůj životopis a motivační dopis, a pak si případně domluvit osobní schůzku. A nutné znalosti? Zejména uvažovat racionálně a prakticky, umět dobře jednat s lidmi, být sociálně a kulturně citlivý, umět se zorientovat v novém prostředí a situacích. Pokud jste navíc stavař, zemědělec, pedagog nebo hydrogeolog a máte už nějakou zkušenost s podobnou prací v zahraničí, jste ideální osoba a rychle nám, prosím, zavolejte! 10.5.2007 15:35

ODPOVĚĎ: Nebýt americké invaze a současné přítomnosti ISAFu (vojsk NATO a amerických jednotek), byly by tu další desetitisíce mrtvých, v Pákistánu a Iránu by stále byly 4 - 5 miliónů uprchlíků, celý region včetně pákistánu a střední Ásie by se zmítal v zásadní krizi, a bujela by válečná ekonomika. V tomhle je situace jednoznačná, cizí vojáci na Afghánistán nasadili bezpečnostní pokličku a ačkoli to pod ní tu a tam bublá, v zemi je s výjimkou několika provincií po 23 letech mít. Tuhle jednoduchou pravdu si člověk neuvědomuje každý den (navíc kdo z nás má rád ve vlastní zemi cizí vojsko?), ale pokud se zeptáte, zda by chtěl, aby vojáci odešli a země by opět začala klouzat směrem ke konfliktu, odpoví že ne. Obrázek zlého okupanta je tedy dost pochybený. Cizí vojska se snaží provádět i rekonstrukci, což je dost diskutabilní koncept. Směšování civilního a vojenského sektoru vede k "házení do jednoho pytle", jak jsem popisoval v jedné z předchozích odpovědí. Vojáci mají sami co dělat s vlastní ochranou a zabezpečením, a když pak vidíte, jak vojenský inženýr s asistentem zaměřují rozpadlý most a hlídají je přitom tři obrněné transportéry a 15 vojáků, je efektivita takovéto pomoci zcela jasná. Z pohledu vojska je ale zas docela pochopitelné, že se snaží namísto zbraní ukázat i jinou tvář. Jak to ale vnímají Afghánci, to se musíme zeptat jich. 10.5.2007 15:51

ODPOVĚĎ: Koko (čili strýček)Fajz je náš kuchař v Mazáre Šarífu a já odpovídám - strýčku, od tebe cokoli. 10.5.2007 15:52

ODPOVĚĎ: I když tady všichni děláme hodně přesčasů, workoholik určitě nejsem. Pracovní hygiena, čili vypnout počítač v rozumnou hodinu, nepracovat o víkendu a dodržovat naplánovanou dovolenou, je nesmírně důležité, prakticky u většiny kolegů včetně sebe jsem tady v některých obdobích sledoval nástup syndromu vyhoření a tomu je nutné se zuby nehty bránit. Vyhořelý humanitárec má jet domů a pokud bych někoho v takovémhle stavu ještě podporoval, byl bych opravdu špatný šéf. Čili rozhodně nenutím! 10.5.2007 15:57

ODPOVĚĎ: Snažíme se o co nejširší portfolio donátorů a ty největší v současnosti jsou Světová banka, Evropská unie včetně svého humanitárního fondu ECHO, Česká vláda, se kterou má naše spolupráce nejdelší historii, různé agentury OSN, evropské a americké humanitární organizace a fondy a v poslední době stále více i soukromí dárci v ČR. Těsně po válce v roce 2001-2 jsme také nashromáždili desítky miliónů od české veřejnosti na sbírce SOS. Dohromady jsme zde pracovali odhadem s 30ti různými donátory. 10.5.2007 16:02

ODPOVĚĎ: Země byla válkou totálně zničená a válečné jizvy se poměrně rychle během 3-4 let zahojily. Skutečný fundamentální rozvoj a boj s chudobou je ale něco úplně jiného a řekl bych, že během jednoho desetiletí se život prostého člověka na vesnici (80% populace) nijak výrazně nezmění. Množství práce se ale podařilo, všude uvidíte nové školy, kliniky, silnice, ale aby se tohle všechno mohlo dál přirozeně rozvíjet, země potřebuje především stabilitu. Humanitární organizace jsou pouze část afghánské mozaiky a jejich důležitost bude doufám stále více ustupovat - právě to by byl dobrý signál, že se situace normalizuje a že nás už prostě nebude zapotřebí. Myslím, že vyspělejší země (a nejedná se jenom o Západ, mezi velké donátorz patří i Čína, Japonsko, Turecko...) dávají relativně dost, otázka je spíš, jak a na co se zdroje efektivně využijí a jaké procento z nich skutečně skončí v Afghánistánu. Četl jsem například odhad z Iráku, že až 40% z celkového finančního balíku určeného na rekonstrukci, je utracen na činnost soukromých bezpečnostních agentur. V Afghánistánu číslo nebude tak vysoké, ale zde například na platy konzultantů dosahující až desítek tisíc dolarů měsíčně, což nelye v afghánském kontextu označit jinak než nemravné. 10.5.2007 16:15

ODPOVĚĎ: Určitě a už se na to těším! :) Nejhorší může být psychické vyhoření způsobené většinou vyčerpáním a pracovním stresem, nebo naopak to, že stres na člověka začne působit jako droga a člověka to prostě doma po návratu nebaví. Naprostá většina kolegů včetně mě se ale s podobnými problémy vyrovnává docela dobře, hrozně důležité je o nich vědět a když přijdou, nebát se o nich mluvit. Většina z nás si teď na Afghánistán vzpomíná jako na obrovskou školu života. 10.5.2007 16:20

ODPOVĚĎ: Domlouvám se přes tlumočníky agnlicky nebo rusky a je moje velká ostuda, že jsem se za tři roky naučil v místním jazyce pouze pár frází. Na všechno prostě není čas. A ano, do afghánských hor jezdím pravidelně, trávil jsem zde i velkou část dovolené a za týden se například chystám na třínedělní trek do wachánského výběžku, vloni jsme zorganizovali vůbec první afghánskou raftovou expedici, je to nádherná a neprobádaná země. V horách je nepoměrně bezpečněji, ale není dobré Afghánistán podcenit, pověstná divokost je tu cítit všude. Největší nebezpečí obecně číhá při přesunech na silnicích, vesničané vám na jejich území naopak zaručují stoprocentní bezpečnost. 10.5.2007 16:26

ODPOVĚĎ: Nevíte, kdo řekl, "jsem pesimista k celému lidstvu, ale optimista k člověku"? Zhruba takhle se na téma, které jste nastínil, dívám já. Anebo jinak - zasloužili jsme si nějak Vy a já, že jsme se narodili do prosperující a bezpečné středoevropské země? Pokud nevěříme na reinkarnaci, tak asi ne, prostě jsme měli to štěstí. 10.5.2007 16:31

ODPOVĚĎ: Už jsem téma "naťuknul" v minulé odpovědi, ale existují i další aspekty. Ubrání se 95 neozbrojených lidí pěti osobám s kalašnikovem? Ne. Čili říkat národu, aby si sám vyřešil svůj problém, je nesmírně jednoduché, ale v praxi těžko proveditelné. Jak dlouho jsme si ve střední Evropě řešili komunismus, který byl samozřejmě pouhý odvar dění v Afghánistánu? Z mého pohledu je motorem humanitární pomoci pocit spoluúčasti a zodpovědnosti, který se neomezuje jenom na to, co se děje u nás před domem na ulici, ale který je univerzální. Ale nechci tu zbytečně filozofovat - ano, máte pravdu, vzdělávání (a nejen elit) je nesmírně užitečné a je to jeden z pilířů naší činnosti v Afghánistánu. Stavby škol, rekvalifikace učitelů, snaha o co největší docházku dívek, změna učebních osnov a institucionální rozvoj sítě středních zemědělských institutů, to všechno tu ve školství děláme. To už se ale nejedná o humanitární, ale rozvojovou práci. 10.5.2007 16:41