OTÁZKA:
Vážený pane architekte. Zdá se, že Váš návrh je zcela rozdílně přijímán na jedné straně laickou a na straně druhé odbornou veřejností. Laici se ve většině radují, že zmizí ruiny sporotvního brownfieldu na jejichž místě vznikne moderní stadion evropských parametrů a příliš neřeší jeho vzhled v porovnání s obdobnými novostavbami jinde, odborná věrejnost se naopak hrozí toho, že na začátku 21. století vznikne v Brně stavba s vizáží jak vystřiženou z 80. let století minulého a že zkostnatělé Brno propáslo další možnost stát se Mekkou vpravdě moderní architektury. Ptám se proto: 1) Skutečně se domníváte, že by dané prostranství nesneslo modernější vizi? 2)Přijde Vám v případě veřejných zakázek normální, aby bylo vypracování projektu bez soutěže svěřeno konkrétnímu ateliéru a dopředu se tak vyloučila variantnost řešení? Pokud byla důvodem takového postupu rychlost realizace, pak snad zejména v případě takto nákladné a jedinečné stavby platí, že spěchat je třeba pomalu.
Robert
ODPOVĚĎ:
Vážený pane Roberte, Takzvaná zkostnatělost je tématem diskuze na úrovni opravdu teorie architektury, kdy soupeří dva základní názory. Jeden je architektura jako stavba, který podle výsostných teoretiků jako je Keneth Frampthon vychází, ovšem ne anachronicky, ze základních atributů kvalitní stavby. Druhý názor upřednostňuje design na úkor architektury, řekněme archetypální. Často jde v tomto druhém případě spíše o atrakci, která pochopitelně nevylučuje i dobrou funkci budovy, ale rozhodně ji nezaručuje. Právě jsem se vrátil z jedné diplomové komise a působím několik let na mnoha dalších. Ani diplomová komise a projekty na VŠUP (Vysoké školy umělecko-průmyslové)v Praze, o jejichž odbornosti nelze snad pochybovat, neupřednostňuje ten takzvaný design neboli pseudo futuristickou architekturu. Hlavní architek Prahy Václav Králíček, přestože tato funkce de jure neexistuje, glosuje jeden z projektů designu oproti architektuře asi takto: "Když se budova tvaruje podle cukřenky, když na úkor designu se nedá oproti tvaru vybočit z abnormálního myšlení do krásného stavění aniž by se tvar cukřenky rozpadl, nejde o diskuzi nad nepřijetím architektury jedenadvacátého století, ale spíš o invazi onoho designu nebo spíš reklamní atrakce, tedy pseudo designu do revíru architektury." Odborná veřejnost není skupina založená právě někde v 60. a 70. letech 20. století ani lidé zastávající názor, že proměna architektury zrychlená dnešní dobou v něco jako reklamní klip, tedy netělesného, neskutečného, nemohou reprezentovat skutečnou architekturu. Revoluční a designerká vzepětí, která nedovolují komunikaci s normálními architektonickými atributy nás vrhají do jiné situace v architektuře. Nazývám tuto situaci občas s nadvládou pseudo designu maskovitým paradoxem.
30.6.2008 11:21