Britský ministr financí George Osborne a jeho obraz v britském tisku  během léta 2010

Britský ministr financí George Osborne a jeho obraz v britském tisku během léta 2010 | foto: http://www.leftfootforward.org

Odpočívej v pokoji, sociální státe, píše francouzský filozof Guy Sorman

  • 23
Začátek něčeho lze vidět snáze než konec téhož. Sociální stát, který se zrodil v roce 1945 v poválečné Velké Británii, zde v minulých dnech dospěl ke konci, když britský ministr financí George Osborne zavrhl koncept „všeobecné dávky“, tedy představy, že sociální ochraně by se neměli těšit pouze chudí lidé, nýbrž všichni.

Sociální stát popsal jeho intelektuální architekt, lord Beveridge, jako strukturu vybudovanou s cílem chránit jednotlivce „od kolébky do hrobu“. Tento model nakonec převládl ve všech západoevropských zemích, přičemž místní tradice a místní politika určují jeho rozmanité uplatňování. Do 60. let minulého století byla celá demokratická Evropa sociálně demokratická – představovala kombinaci volných trhů a masové sociální ochrany. Úspěch tohoto evropského modelu překonal i ty nejdivočejší sny a po desetiletí byl terčem tak silné závisti okolního světa, že se mu americký kapitalismus na způsob „divokého Západu“ ani sovětský či maoistický státní socialismus nikdy nemohly rovnat. Zdálo se, že sociální demokracie kombinuje přednosti obou systémů: hospodářskou efektivitu a sociální spravedlnost.

JFK u Braniborské brány (s Willy Brandtem a Konradem Adenauerem)

JFK u Braniborské brány (s Willy Brandtem a Konradem Adenauerem)

Ani železná lady si netroufla

Pravdou je, že o evropském sociálním státu vždy panovaly jisté nepříjemné pochybnosti, které vesměs začaly v 80. letech, kdy na práh Evropy dorazila globalizace. Evropské ekonomiky brzděné finančními náklady spojenými se sociálním státem – a možná i psychologickými a finančními zábranami, které jsou s ním spojené také – začaly zpomalovat, příjem na hlavu začal stagnovat a vysoká nezaměstnanost se stala trvalým jevem.

Evropští stoupenci volného trhu nikdy neprojevili dostatečnou sílu, aby sociální stát oklestili. Dokonce ani Margaret Thatcherová se nikdy nedotkla Národního zdravotnického systému. Přinejlepším – tak jako ve Švédsku nebo v Dánsku – přestal sociální stát expandovat. Sociální stát odolal kritikům i bolestem stagnujících ekonomik tím, že si vytvořil spolupracovníky ve střední třídě. Politická genialita mužů, kteří sociální stát vybudovali, spočívala v prozíravém přesvědčení, že střední třída bude mít ze sociálního státu ještě větší prospěch než chudí lidé. Vezměme si například nemocenské dávky. Ve Francii bylo doloženo, že střední vrstva utrácí za zdraví více peněz na hlavu než 20 procent nejchudších Francouzů. V důsledku toho přináší národní zdravotnický systém člověku s průměrným příjmem čistý prospěch.

Margaret Thatcherová

Margaret Thatcherová

Bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová v roce 1988

Bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová v roce 1988

Dokonce i menší americký sociální stát jako by se zaměřoval spíše na střední třídu než na chudé, přičemž největším příspěvkem je takzvaný „daňový kredit z dosaženého příjmu“. Každý rok obdrží 24 milionů amerických středostavovských rodin refundaci od berního úřadu. Lidé žijící pod hranicí chudoby přitom nezískávají peníze, ale pouze naturální dávky. Americký sociální stát tedy znamená peníze pro střední vrstvu a sociální programy pro chudé. Toto diskriminační schéma lze nalézt i v celé západní Evropě.

Střední třída se intuitivně brání

Nynější Osborneův útok na britský sociální stát začal u všeobecných přídavků na děti, tedy nárokové dávky vyplácené všem rodinám s dětmi bez ohledu na jejich příjmy. Tento všeobecný přídavek byl zaveden téměř v celé západní Evropě, aby podpořil porodnost v zemích hluboce zasažených druhou světovou válkou. Ve Velké Británii putuje 42 procent dětských přídavků střední třídě a bohatým rodinám. Ve Francii je tento podíl stejný. Osborne navrhl ukončení plateb rodinám s příjmem spadajícím do nejvyššího daňového pásma – byl to úvodní výstřel v boji, který by nakonec mohl proměnit celý sociální systém snížením dávek vyplácených střední a vyšší třídě.

Úspory (1,6 miliard liber), které by Osborneův návrh přinesl, představují jen drobný zlomek z celkových výdajů Velké Británie na sociální programy, jež činí 310 miliard liber ročně. Vláda premiéra Davida Camerona však doufá, že zaměří-li se na tuto dávku, Britové lépe pochopí nespravedlivost současného sociálního státu.

Všechny vlády v Evropě budou muset udělat totéž: zacílit na nejslabší článek v systému sociální ochrany, u něhož většina lidí jejich krok nejsnáze pochopí. Francouzská vláda se v tomto duchu zaměřila na rozmařilé penze zaměstnanců ve veřejném sektoru a také na věk odchodu do důchodu, který se snaží zvýšit z 62 na 65 let.

Každý dokáže pochopit, že dětské přídavky pro bohaté nebo odchody do důchodu v pouhých 62 letech jsou neospravedlnitelné. Odpor obyvatel vůči omezení těchto zjevně nespravedlivých požitků je však silnější, než se očekávalo. Střední třída totiž intuitivně chápe, že je to konec jedné éry.

Britský předseda vlády David Cameron při ranním běhání v Birminghamu. (4. října 2010)

Britský předseda vlády David Cameron při ranním běhání v Birminghamu. (4. října 2010)

Ustoupí nakonec Cameronova vláda – a jakékoliv další vlády, které se možná touto cestou rovněž vydají – pod hrozbou rozhněvanosti střední třídy? Do jisté míry nemají vlády jinou možnost než jít právě po benefitech pro střední vrstvu. Finanční krize z roku 2008, kterou ještě zhoršily neužitečné keynesiánské veřejné výdaje, přivedla všechny evropské státy na pokraj bankrotu. Pouze Spojené státy mohou donekonečna tisknout vlastní měnu a zvyšovat svůj dluh.

Nová žádost

Evropským zemím tedy nezbývá nic jiného než snižovat výdaje a nejsnazší cestou, jak dosáhnout bezprostřední fiskální úlevy, je zaměřit se na sociální dávky, které v průměru představují polovinu evropských veřejných výdajů. Sociální stát z Evropy nezmizí, ale zákonitě se zmenší – a zaměří se na ty, kdo skutečně potřebují pomoc.

Vezmeme-li za konečné kritérium nezaměstnanost, pak evropský sociální stát přinesl ochrannou síť střední třídě, ale zároveň uvrhl deset procent svých nejzranitelnějších občanů do trvalé odkázanosti na dávky. Pětašedesát let poté, co lord Beveridge uvěřil, že nás stát povede od kolébky do hrobu za ručičku, nás Cameron s Osbornem požádali, abychom ve větší či menší míře stáli na vlastních nohou.

Copyright: Project Syndicate, 2010, z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mezititulky jsou redakční.


 


Video