O takových jazykových výstřednostech, jako je SAZKA ARENA (název vysočanské sportovní a koncertní haly) či VILLAGE CINEMAS (název pražského multikina), je možno uvažovat z hlediska gramatického. V prvním případě je těžko pochopitelné, proč se v českém pojmenování užívá anglického slovosledu (normálně by mělo být Aréna Sazka, podobně jako třeba Stadion Viktoria); ve druhém případě zas překvapí syntaktická nepraktičnost francouzského názvu, se kterým se v české větě nedá pracovat jinak než jako s lexikálním citátem, to znamená špatně.
O podobných jazykových jevech je však možno uvažovat též z hlediska psycho- či socio-lingvistického. Jak se právě dovídáme, SAZKA ARENA již patří minulosti, dotyčná hala ponese titul O2 ARENA. Je obecně známo, že jde o stavbu předimenzovanou (typický projev pražské megalomanie), která si na svůj provoz těžko může vydělat. Nový majitel pravděpodobně časem také zjistí, že se mu tato investice nemůže rentovat, i pokusí se prodat ztrátový podnik někomu jinému. Pakli se mu to podaří, povede to zřejmě k další změně názvu nešťastné "arény“. Ekonomickoprovozní stránka věci nás tady ovšem nemusí ani tak zajímat. Z jazykového hlediska je zajímavější jiná otázka: když už bylo jednou rozhodnuto postavit ve Vysočanech takovou halu (a při tomto rozhodování měl jistě poslední slovo příslušný městský úřad), proč pro ni nebylo zvoleno pojmenování, které by nezáviselo na proměnlivých poměrech vlastnických? Stavba tohoto druhu měla zřejmě být (dá se aspoň předpokládat) jakousi kulturně společenskou vizitkou Vysočan. Kdo momentálně provoz takového zařízení financuje či sponzoruje, je přitom vedlejší. - Teče tam blízko potok Rokytka. Takže, co třebas ARÉNA ROKYTKA? Aťsi ji obhospodařuje firma australská nebo kanadská, na tom přece nezáleží, my Pražané půjdeme na hokej do Rokytky!
Ještě křiklavější je případ letenského stadionu Sparty. Když se z něho před několika lety stala TOYOTA ARENA, musel nad tím každému Pražanovi, i když zrovna není fotbalový fanda, zůstat rozum stát. Byla to drzost zahraničního sponzora, anebo čecháčkovská servilnost vůči němu? Asi obojí. V takové Anglii by bylo nemyslitelné, aby se fotbalový stadion se stoletou tradicí zčistajasna přejmenoval jenom proto, že domácímu klubu pomohl z nesnází zahraniční sponzor; a sponzorovi by jistě ani nenapadlo, aby se chtěl tímto způsobem "zviditelňovat“. V Praze to však sportovní veřejnost přijala bez protestu, a z akceptované reklamní nestoudnosti se stal precedens, jenž láká k následování. Toyotu loni vystřídala pojišťovna AXA, i musíme si zvykat na nový název: AXA ARENA. Jak to tak vypadá, bude napříště letenský stadion každé dva tři roky měnit jméno podle okamžitých "partnerských“ svazků. Pěkné vyhlídky! Při nedávném výročí Josefa Hlávky jsme si mohli připomenout rozdíl mezi "sponzorem“ a "mecenášem“.
Ve dvacátém století vznikla u nás jedna nehezká tradice: přejmenovávat ulice a náměstí podle momentálních politických vazeb či ideologických příchylností. Nejproslulejší je případ pražské Vinohradské třídy. Původně Jungmannova, po roce 1918 přejmenována podle francouzského generála na Fochovu, za protektorátu překřtěna jest po pruském maršálovi na třídu Schwerinovu; po válce pak dlouho nesla jméno jiného maršála, "milovaného“ Stalina, aby nakonec, v letech šedesátých, rozumně přijala topografický název Vinohradská. Ve století jednadvacátém tato tradice, jak se zdá, pokračuje, arciže na nové úrovni a v souladu s novým duchem doby: stadiony a kulturní střediska se budou přejmenovávat podle měnících se vazeb ekonomických či majetnických. Můžeme se kojit nadějí, že i v tomto případě nakonec zdravý rozum zvítězí.
* * *
Poněkud jiná otázka se klade nad smíchovským multikinem. Australská firma, která si dala komické jméno VILLAGE CINEMAS, provozuje v Praze dvě kina: jedno u Anděla, druhé na Černém Mostě v Praze 9. A chová se tu zřejmě jako všude jinde: bez ohledu na místní tradice a na kulturní prostředí, v němž působí, vystrkuje do štítu svou firemní značku, jako by šlo o nějaký řetězec supermarketů či rychlého občerstvení. Z hlediska čistě podnikatelského to má jistou logiku: prodávat buřty nebo promítat filmy - byznys jako byznys. Ale: jak k tomu přijde ubohý Pražan, který se chce podívat na nový český film, a musí přitom překousnout tu absurditu, že jde do... Village Cinémas!
Nutno však připustit, že tato komerční logika má v sobě cosi nevývratného. Vskutku, proč by se měl podnikatel v kinematografii chovat jinak než kterýkoli jiný obchodník podnikající v mezinárodním měřítku, třeba takový hoteliér? Každá evropská metropole má svůj Hilton, Savoy nebo Ritz; firemní značka je tu odznakem kvality, zárukou jisté úrovně služeb. Proč by se tento model podnikání nemohl uplatnit i v kultuře? Proč by si někdo na podobném principu jako McDonald‘s či KFC nemohl zařídit světovou síť divadel (třeba operetních), biografů či koncertních klubů?
Co se proti tomu vlastně dá namítat? Při pohledu z Austrálie se může zdát takřka nepochopitelné, že si u nás, ve "starém světě“, tolik potrpíme na lokální tradice; že tady kulturní statky nepojímáme tak docela jako obchodní artikl; že jsme zvyklí, že každé divadlo, každý biograf, každá koncertní síň má své vlastní jméno, které zosobňuje určitou jedinečnou atmosféru, jisté zvláštní, neopakovatelné prostředí. Nic takového, samozřejmě, uniformní provozovny typu VILLAGE CINEMAS nabídnout nemohou. Kdyby aspoň ta firma, když už se musí všude tak okatě prezentovat, měla nějaké šikovnější jméno! Jakkoli se mi protiví karbanátky, raději půjdu k McDonaldovi, než abych trpěl v nějaké absurdní vesnici, kterou čeština prostě nemůže spolknout.
* * *
Jako každé staré město, i Praha má svůj poklad historických toponym, která v duši rodáků, jakkoli jinak otrlých, dokážou rozechvět jistou citovou strunu. Vezměme si třeba jen názvy křižovatek jako Perštýn, Můstek, Florenc nebo Harfa, Flora, Špejchar, Klárov, Anděl či Pohořelec... Takováto místní jména působí na naši mysl svou hudebně jazykovou kvalitou, nezávisle na skutečném vzhledu či architektonické hodnotě dotyčných lokalit. Na Špejchaře například není zhola nic, co by člověka mohlo esteticky upoutat; okolní zástavba, pohříchu roztříštěná a disparátní, teprve čeká na nějaký scelující urbanistický koncept. A naopak: Florenc byla nenapravitelně rozervána a kouzlo tamního sadu zničeno stavbou magistrály; přetrvalo jen pojmenování jako žalující memento. Nebo taková Harfa: byla to vždycky, pokud se pamatuji, bezútěšně šedivá, zaprášená křižovatka v průmyslové čtvrti; poetické je na ní jenom to jméno. Avšak ta jména mají sama o sobě hodnotu kulturně historickou: traduje se v nich cosi jako onomastická paměť města. Názvy zaniklých usedlostí přežívají jako pojmenování nových staveb, ať už je to nemocnice, divadlo, dopravní uzel nebo obytná čtvrť: Bulovka, Zvonařka, Balabenka, Jezerka...
Komunistická vláda se snažila tuto toponymickou tradici potlačit, jak se dalo; snad v ní podvědomě, svým "třídním instinktem“, cítila cosi nepřátelského. Vzpomeňme jen, jaká jména dostávaly stanice podzemní dráhy, budované v 70. letech. Jak často musel konkrétní pomístní název ustoupit buď nějakému božstvu z oficiálního pantheonu (Leninova /dnes Dejvická/ či Gottwaldova /Vyšehrad/ nebo Fučíkova /Nádraží Holešovice/), anebo - což je snad ještě horší - nějaké duté ideologické abstrakci (Mládežnická / Pankrác/, Budovatelů /Chodov/ či Družby /Opatov/). - Nu dobře, tohle jsme tedy hned po převratu dali do pořádku. Ale... Nadcházejí nové časy a historie se opakuje v podobě frašky.
Podívejme se třeba na Rohanský ostrov. Už dávno to žádný ostrov není, jen název ulice Pobřežní upomíná dnes na jeho někdejší existenci. Počátek jeho konce se datuje už v 70. letech devatenáctého století, kdy jej zabrala Severozápadní dráha a zřídila zde těšnovské nádraží, odkud vedla trať přes Karlín a Libeň směrem do Vysočan; definitivně pak zanikl (spolu s dalšími ostrovy u Štvanice) během první třetiny století dvacátého, v důsledku regulace nábřeží v Petrské čtvrti a úpravy vltavského řečiště mezi Holešovicemi a Libní. Z Rohanského ostrova zůstalo jen zvučné jméno, které si ta lokalita kupodivu podržela dodnes. Pokud paměť současníků sahá, byla to vždycky učiněná divočina, "země nikoho“, kde dávaly lišky dobrou noc: mezi křivičnatou periferijní vegetací se tu choulily dřevěné ohrady, všelijaké boudy, skladiště, později autobazary atp. Když se před několika lety v západním cípu tohoto území začaly stavět kancelářské a obytné bloky, dalo se předpokládat, že celá ta nová enkláva zdědí přirozeně tradiční jméno dotyčné lokality: mohla to být Rohanská čtvrť, nebo snad (s trochou nadsázky) Rohanské Město. Ani nápad! Abychom byli na výši doby, musíme ji pojmenovat - River City. Pozoruhodná je na tom názvu zvláště jeho abstraktnost: dalo by se ho užít stejně tak v Podolí či Braníku jako na Maninách nebo v Tróji. A pak ovšem ta angličtina: vypadá to někdy, jako bychom se skoro styděli za to, že Praha je české město.
Nedávno se v tisku objevila zpráva, že o kus dál, hned za Invalidovnou, se bourají provizorní budovy Statistického úřadu, poničené velkou vodou v roce 2002, a na uvolněném pozemku že má vyrůst cosi, co se bude nazývat Futurama Business Park. Netěšme se však na žádný "obchodní parčík“ (jakkoli by obyvatelům Karlína, který veřejnou zelení zrovna neoplývá, jistě přišel vhod); bude to nejspíš... další obchodně kancelářský areál, bůhví kolikátý už. Ale to pojmenování! Na tom se dá přímo změřit šokující rozdíl v sebekoncepci Prahy, metropole nezávislého státu, oproti času předválečnému: kdežto za první republiky se v Praze stavěly obchodní paláce, dnes se tu zřizují byznys parky... Kam se jen podělo naše někdejší sebevědomí, jehož přirozeným výrazem byly též jisté jazykové usance? Opravdu zmizelo v nenávratnu? (Jakpak se asi zachováme, až do Prahy začne pronikat kapitál z Číny? Ostatně, už to dnešní vlezlé ou-tú vypadá na pohled jako nějaké čínské slovo.)
Vezměme to však nyní z jiného konce, pozitivně: uvažme, co by řečený projekt mohl znamenat v kontextu dané lokality. Karlín, nejstarší pražské předměstí (pojmenované na počest Karoliny Augusty, choti císaře Františka I.), má ledacos, čím se může pyšnit: je tu velkolepý novorománský chrám, hudební divadlo a zvláště pak Invalidovna (perla barokní architektury, která dosud čeká na své zhodnocení a důstojné využití).
V obecném povědomí Pražanů však donedávna figuroval jako zakouřená tovární čtvrť, kam by se nikdo netoužil nastěhovat. Teprve v devadesátých letech se jeho postavení začalo měnit: postupně odtud zmizel veškerý průmysl, a dnes už nikdo nepochybuje, že je to čtvrť s budoucností. Co Karlínu dosud chybělo, toť nějaký moderní obchodní palác; takové prestižní středisko Obchodu by symbolicky stvrdilo jeho rostoucí kulturně společenský význam. Nuže, plánovaná výstavba komerčního areálu za Invalidovnou představuje v tomto ohledu jedinečnou příležitost: pakli se to architektonicky povede, mohla by to být vizitka úspěšného rozvoje celé čtvrti. Jaké jméno bude na té vizitce stát, o tom by měla rozhodovat místní samospráva, je to přece v její pravomoci. A co by si karlínští radní mohli lepšího přát, než aby ta novostavba nesla jméno okrsku, jejž spravují? Má-li to být komplex několika budov, pak se v češtině nabízí ctihodný výraz dvůr (drží se podnes ve spojení soudní dvůr, a pořád to zní majestátně, bez ohledu na pošramocenou pověst naší justice). Nu řekněte: OBCHODNÍ DVŮR KARLÍN - není to krásná představa?
Snad i jazykový kritik si může občas dovolit, aby se zasnil. Ostatně, vždyť takový sen v podstatě nijak nepřekračuje hranice možného. Proč by se mělo investorovi dovolovat, aby se afišoval svou značkou přímo v názvu stavby, kterou financuje, jestliže jde o věc veřejného zájmu? Investor může být rád, že získal výnosnou parcelu v perspektivní čtvrti. Ovšem sen, jak víme, je pouze sen, kdežto skutečnost je nakonec vždycky - realita.
Futurama, futurama: máme to číst jako předzvěst pražské budoucnosti?
