Loňský rok byl pro neziskové poskytovatele sociálních služeb krušnější než roky minulé. Výpadky ve financování přímo ohrozily chod některých služeb. Jejich poskytovatelé se začali sdružovat a organizovaně upozorňovat na četné nedostatky, které v této oblasti dlouhodobě existují. Za hlavního viníka označili stát, a především jeho neschopnost včas zajistit prostředky z fondů Evropské unie určené na sociální služby.
Koncem loňského léta se státu podařilo některé finanční mezery zaplnit z vlastního rozpočtu a vypsat první výzvy na čerpání evropských peněz. O neziskových organizacích, sociálních službách a souvisících tématech se rázem nejen přestalo v médiích psát a hovořit, ale především se vytratily do ztracena započaté snahy o systémová a dlouhodobá řešení. Bohužel tak byla zřejmě promarněna jedna z vhodných příležitostí k důležitým změnám, které by zabránily pravděpodobnému opakování situace v letošním roce.
Občané sobě
Samotný neziskový sektor by nemohl existovat a rozvíjet se bez přirozeného zájmu občanů o věci veřejné. Takovou formu angažovanosti, činností a institucí lze zahrnout pod termín občanská společnost. Ambicí občanské společnosti přitom není přímo podílet se na správě věcí veřejných či na vládě, nýbrž ovlivňovat způsob, jak jsou správa a vláda prováděny. Silná občanská společnost může po správních a exekutivních institucích požadovat, aby se věcně zpovídaly ze své činnosti. V ideálním případě by občanská společnost měla být pojistkou proti planému ideologizování a populismu. A jedním z nástrojů občanské společnosti jsou neziskové organizace.
lépe bez nichStát nebude z principu nástroje občanské společnosti podporovat, natož budovat. Je přece snazší vládnout bez dohledu sebevědomých občanů. |
Pojem občanská společnost patřil v českém prostředí k hojně užívaným zejména počátkem devadesátých let minulého století; v posledních letech se však vytrácel. Rovněž úroveň argumentace politiků a jejich způsob skládání účtů, kterou je veřejnost ochotná přijmout, vedou k závěru, že občanská společnost je zde slabá. Nelze se divit: kompetence státu a úřední správy se běžně odvozují od toho, co jim suverénní občané přenechají. Po desetiletích života v komunistickém režimu občanská společnost téměř vymizela, úřady a státní instituce fungovaly prakticky bez kontroly.
Roztříštěný národ
Podle zprávy o stavu občanské společnosti v České republice z roku 2004 je tuzemská společnost různorodá a poněkud roztříštěná. Přibližně polovina občanů je členem nějakého spolku (většinou sportovního klubu či zájmového sdružení) a podobná část veřejnosti přispěla v onom roce finančně na charitu. Občanské iniciativy se tu zaměřují zejména na ochranu přírody a poskytování sociálních služeb.
Další závěry už jsou méně radostné: občanský sektor a stát spolu nedostatečně komunikují, komerční sféra se málo zapojuje do veřejných aktivit, ve společnosti převládá nízká úroveň důvěry a vysoká míra korupce. Nynější letmý pohled na občanský sektor ukazuje, že se situace za poslední čtyři roky téměř nezměnila.
Takové informace optimismus do žil nevlévají, nicméně dvě oblasti mají potenciál občany do věcí veřejných více zapojit. Na zachování zdravého životního prostředí by měli klást důraz všichni soudní obyvatelé státu. Podobně dostatečná síť sociálních služeb, tedy systém podpory osob v krizové životní situaci, do níž se může dostat kdokoli, by měla být prioritou řadového občana. Obé přitom naráží na jiné zájmy, často výsostně komerčního charakteru. Občan se potom musí rozhodnout, co je jeho opravdovým zájmem.
Tři pilíře a Homo Byrocraticus
Současná situace nestátních poskytovatelů sociálních služeb nedává mnoho nadějí, že by se o stabilní posílení této části občanského sektoru postaral stát. Ani to není jeho primární úlohou. Stát nebude z principu nástroje občanské společnosti podporovat, natož budovat. Je přece snazší vládnout bez dohledu sebevědomých občanů. A právě proto by veřejnost měla vytvářet nástroje kontroly vlády a správy věcí veřejných!
občanská společnostPojem občanská společnost patřil v českém prostředí k hojně užívaným zejména počátkem devadesátých let minulého století; v posledních letech se však vytrácel. |
Vždyť vpravdě demokratická liberální společnost má tři hlavní pilíře vlastní funkčnosti: volný trh založený na soukromém vlastnictví a dosahování zisku, dále vertikální systém správy představovaný například vládou a systémem zákonů, a konečně horizontální či solidární systém představovaný občanskou společností. Není dost dobře možné po státu vyžadovat provozuschopnost třetího pilíře. Stát by měl však jeho činnost umožnit, podporovat a respektovat.
K typickým projevům státu patří bytnění a přebírání zodpovědnosti za občany – za cenu omezování jejich práv. Alespoň tak popisuje chování západoevropských států známý sociolog Ralph Dahrendorf. Výsledkem je přebujelá byrokracie a odumírání přirozené solidarity občanů. Podle Dahrendorf se z občanů stávají příjemci státních dávek, k nimž vede cesta vyplňováním sáhodlouhých a složitých formulářů. Nikoliv náhodou významnou část podpory klientů sociálních služeb tvoří právě pomoc při vyplňování formulářů a při orientaci v byrokratickém systému. Samo poskytování služeb je – podobně jako další složky všedního života – zatíženo přemírou byrokratických úkonů. Tento trend jednání státu lze vysledovat i v české kotlině.
Aby sociální služby fungovaly lépe, musí nastoupit aktivismus občanské společnosti založený na solidaritě – ne nadarmo je občanský pilíř společnosti nazván solidární. Solidarita se však vytrácí. Opět jde o celoevropský trend, nadto se v ČR projevuje zmíněný vliv historického vývoje, jenž dusil občanskou společnost desítky let. Otázkou vůbec je, zda se dá solidární občanská společnost takhle přerývaně budovat. V každém případě bychom se o to měli pro vlastní dobro pokusit.
Ovšem ani tak není příliš pravděpodobné, že lze v tuzemských podmínkách dosáhnout stavu podobného v USA, kde ekonom a otec moderního managementu Peter Drucker označil neziskové organizace za symbol amerického občanství. Rozhodně v tomto směru patří Amerika, při vědomí všech odlišností, k příkladům hodných následování.
Proč se na ně máme dívat?
Vlna aktivismu neziskových poskytovatelů sociálních služeb opadla ve chvíli, kdy stát uspokojil jejich nejzákladnější potřeby, nutné k prostému pokračování pomoci potřebným. Taková reakce se dala očekávat. Neziskovky zaměřené na sociální služby cítí odpovědnost a loajalitu především vůči svým klientům, vůči lidem slabým, žijícím mimo hlavní proud společenského dění.
ovlivňovat a kontrolovatAmbicí občanské společnosti přitom není přímo podílet se na správě věcí veřejných či na vládě, nýbrž ovlivňovat způsob, jak jsou správa a vláda prováděny. |
Zároveň však neziskovky necítí dostatečnou podporu ze strany občanů a široké veřejnosti. Česká společnost je totiž individualizovaná, nesolidární a mentálně segregační; nechceme vidět lidi slabé, chudé, duševně nemocné, přáli bychom si o nich ani nevědět. Není náhodou, že v dotačních systémech je největší pozornost věnována nejdražším způsobům řešení – uzavřeným pobytovým zařízením situovaným kdesi v pohraničí, mimo naše zraky. Nechuť podporovat sociální služby jde až do bizarních podob. Česku patří například mezi unijními státy nelichotivé druhé místo v počtu dětí v ústavní péči, těsně za Rumunskem. A za touto dvojicí dlouho nikdo. Politici jsou citliví a vědí, co občané chtějí. Dokud budou chtít problémy odsouvat a odstraňovat z dohledu, státní politika se nezmění. Starost o sociálně slabé veřejnost ponechává těm druhým – anonymním byrokratům a profesionálům.
Takové společenské naladění ovlivňuje i přístup neziskových organizací poskytujících sociální služby. Za problémy viní stát, jemuž jsou však zároveň vděčné, že jim vůbec umožňuje pracovat. Necítí zodpovědnost za kvalitu společnosti jako takové. Nedoceňují potřebnost komunikace se širokou veřejností, vysvětlování vlastní práce, situace svých klientů, zprostředkování světů úspěšných a neúspěšných. Neuvědomují si, že jen za podpory široké veřejnosti je možné dlouhodobě posilovat sociální služby.
Neziskové organizace se bohužel často ani samy nevnímají coby součást a nástroj občanské společnosti. Na aktivismus chybí poskytovatelům sociálních služeb, drceným byrokratickou mašinerií, čas, energie, sebevědomí a jasně deklarovaná podpora široké veřejnosti. Na svou stranu však mohou dostat veřejnost jen aktivním přístupem, bez něhož se pohybují stále v kruhu.
Nic pohodlného
Neziskové organizace nemohou zastávat názory přijatelné pro všechny. Měly by systematicky otevírat nepohodlná téma, klást nepříjemné otázky, nabourávat jistotu, že vše funguje bez problémů. Právě to zvyšuje sebevědomí, solidaritu a důvěru občanů. Ona důvěra v systém a v druhé potom pramení z vědomí, že existuje možnost, jak systém kontrolovat a ovlivnit. Není těžké z toho vyvodit, že Česko i bezmála dvacet let po svržení komunistického režimu se nachází na samém počátku budování občanské společnosti. Občané se musí vzdát části svého pohodlí, investovat čas, energii a peníze.
součást společnostiNeziskové organizace se bohužel často ani samy nevnímají coby součást a nástroj občanské společnosti. |
Neziskové organizace potřebují angažovanost. Existuje mnoho způsobů, jak se angažovat. Zajímat se, ptát se, zakládat, přispívat, vést debaty s přáteli nebo se například stát členem správní rady. Všechno něco stojí a je na rozhodnutí každého, zda vykročí z úkrytu vlastního soukromí do sféry veřejné. Takový krok znamená zodpovědnost, nevděk, konflikty, nepochopení a mnoho dalších nepříjemností. Přesto může přinést do života novou kvalitu.
Příležitost ke změně může ostatně představovat i současné období ekonomické nejistoty ve světě. Možná právě nyní přišel vhodný okamžik zamyslet se nad dosavadním společenským vývojem a třeba i začít klást větší osobní důraz na hodnoty občanství a solidarity.
