Po druhé debatě mezi americkým prezidentem Barackem Obamou a jeho republikánským vyzývatelem Mittem Romneym skandovali Obamovi příznivci téměř unisono: „Je zpátky!“ Malátný, jalový a nevýrazný řečník z první debaty byl tatam a místo něj se znovu objevila ona impozantní a milovaná postava z vítězné kampaně z roku 2008. Jak to vyjádřil komentátor Andrew Sullivan: „Viděl jsem člověka, jakého jsem viděl poprvé… Viděl jsem prezidenta, jakého jsem si myslel, že znám.“
Z mého pohledu se však starý Obama nevrátil. Místo něj se objevil Obama nový. Starý Obama byl mladistvý, okouzlující, elegantní a plný naděje. Jeho chování bylo rázné, a přesto bezstarostné. Jeho rétorika šplhala k výšinám. A jeho úsměv dokázal rozsvítit stadion.
Obyvatelé Las Vegas sledují v jedné z místních hospod prezidentskou debatu (22. října 2012)
Obama, který byl k vidění ve druhé – a ve třetí – debatě, byl tvrdší, chladnější, smutnější a sklíčenější. Kolem úst měl napjaté vrásky. Jeho projev byl úsečný, jako by byl neustále pod přísnou kontrolou. Jeho rétorika nešplhala k výšinám, ani nemohla. Jeho úsměv byl vzácný a sevřený.
Detaily a argumenty však používal se skálopevnou jistotou. Jeho věty šly přesně na podstatu. Hovořil s chladnou, disciplinovanou energií. Ve chvílích, kdy nemluvil (a kdy ho zabírala kamera ve výřezu na obrazovce), byl často dokonale nehybný, téměř kamenný, jako by pózoval na portrét.
Tohle všechno by se dalo vystihnout jediným slovem „prezidentský“ – ve smyslu kompetentní, ostřílený a vystřízlivělý realitou. Tento výraz však v sobě zahrnuje i zlověstné vlastnosti, jako jsou nelítostnost a brutalita, které každé poctivé vyobrazení úřadu prezidenta Spojených států amerických musí v dnešní době obsahovat. Obama čtyři roky sídlil v Bílém domě; nyní sídlí Bílý dům v něm.
Barack Obama a Mitt Romney se zdraví po debatě se svými manželkami (22. října 2012)
Jako kdyby hrál sebe sama
Letos na podzim Obama už dvakrát vystupoval před desetimiliony lidí – v projevu na sjezdu Demokratické strany, v němž přijímal nominaci, a v první debatě kandidátů. V obou případech byl jeho výkon mdlý. Na sjezdu podle všeho doufal, že se mu podaří vyčarovat starého Obamu, aby okouzloval a šplhal k výšinám, jenže starý Obama už jednoduše nebyl k mání.
Pravda je zřejmě taková, že ho někdy během prvního roku prezidentského působení opustila múza. Výsledkem byla napodobenina starého Obamy, jako by prezident hrál roli sebe samotného.
A pak v první debatě nevyvinul prezident ani toto marné úsilí a náhle jsme neviděli vůbec žádného Obamu, starého ani nového. Jak zaznamenalo mnoho komentátorů, v jistém smyslu se Obama jednoduše nedostavil. Možná si také myslel, že když má slušný náskok v předvolebních průzkumech, nemusí se mazat s tím otravným chlápkem, který si dělá čáku na to, že ho v Bílém domě nahradí. Ve druhé debatě již byla ztráta starého Obamy zdánlivě akceptována a své první vystoupení před kamerami absolvoval Obama nový – skutečně existující, reálný, dostupný a momentálně pracující v Oválné pracovně. Ztvrdl Obama prezidentským působením? Stal se brutálnějším? Existují důvody myslet si, že ano.
Barack Obama a Mitt Romney během druhé prezidentské debaty (16. října 2012)
Zase jedna spálená země
Za prvé to Obama od politické opozice schytával možná více než většina prezidentů. Jak je zřetelně vyjádřeno v jeho výmluvných pamětech Cesta za sny mého otce a jak vyplývá i z nedávného dokumentu Volba, který odvysílala televize PBS v pořadu Frontline, základním tématem Obamova života je usmíření. Není to člověk, který by dostal identitu do vínku. Narodil se bělošské matce a keňskému otci, který v jeho životě nebyl přítomen, jako chlapec bydlel v Indonésii, během dospívání ho vychovávala bělošská matka-samoživitelka na Havaji a byl nucen najít si své místo v životě sám. Našel ho v myšlence usmíření – rasového i ideologického.
Takový byl hlavní motiv jeho určujícího projevu na demokratickém sjezdu v roce 2004, v němž se objevila i slavná věta: „Neexistuje liberální Amerika a konzervativní Amerika; existují Spojené státy americké.“
Dvojsnímek Mitta Romneyho a Baracka Obamy z první televizní debaty v Coloradu (3. října 2012)
Mělo to být i téma jeho prezidentství. Když mu tedy ideologicky nesmiřitelná republikánská opozice vmetla tuto vizi hned v prvních dnech jeho působení v úřadu do tváře a začala vést opoziční politiku spálené země, nebylo pro něj toto odmítnutí jen otázkou politiky – zasáhlo celou jeho podstatu. Sny jeho otce skončily a zůstal mu – jak si pomalu uvědomil – jen pragmatismus bez velkých témat, který se stal poznávacím znakem jeho administrativy.
Je navždy pryč
Když nedokázal najít společnou řeč s republikánskou opozicí, uzavřel dohody s ostatními mocenskými centry, která bezprostředně obklopují prezidentský úřad: s vojenským a bezpečnostním aparátem, velkými farmaceutickými společnostmi, velkými bankami a velkými médii. Ještě závažnější však možná byly jeho ústupky násilí a potlačování práv: útoky bezpilotních letounů, které kromě teroristů zabíjely i děti, marné navyšování počtu vojáků v Afghánistánu, pokračující provoz věznice v zátoce Guantánamo, spoléhání se na vojenské tribunály, bezpříkladná kampaň proti whistleblowerům a osobování si práva nařizovat atentáty na zahraniční občany i Američany podle vlastní libovůle.
I toto vše stálo v pozadí výkonu muže, jehož jsme viděli na pódiu během druhých dvou debat. A v případě zvolení bude vládnout právě tento muž. Obama z roku 2008 se nevrátil. A už se nevrátí. Je navždy pryč.
Mladá Američanka sleduje na obří obrazovce v Denveru první prezidentskou televizní debatu (3. října 2012)
Jonathan Schell je členem Institutu národa a hostujícím členem Yaleovy univerzity. Kromě toho je autorem knihy The Seventh Decade: The New Shape of Nuclear Danger (Sedmé desetiletí: nová podoba jaderného nebezpečí).
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
