Cílová stanice slavného autobusu, který připomíná neslavnou historii Spojených států, by se klidně mohla jmenovat "Lidská práva". V prosinci roku 1955 totiž do něj v alabamském Montgomery nastoupila tehdy dvaačtyřicetiletá švadlena tmavé pleti Rosa Parksová, která se vracela z práce.
A zprvu obyčejná cesta neznámé ženy nakonec zažehla boj černochů za rovnoprávnost. V té době totiž v USA platily segregační zákony, kterým se také občas říkalo Zákony Jima Crowa, což bylo kdysi hanlivé jižanské označení Afroameričanů. Normy striktně oddělovaly místo ve společnosti pro černé a bílé.
I když se lišily stát od státu, v praxi třeba znamenaly, že existovaly oddělené školy, restaurace, telefonní budky či třeba pítka. V autobusech většinou museli černoši sedět vzadu. A když už nebylo vepředu místo, byli povinni uvolnit své sedadlo bělochovi.
A právě tady začíná pohnutý příběh ženy, která je často označována matkou hnutí za práva černochů. Parksová v chladném prosincovém dni seděla zhruba uprostřed autobusu, který se rychle zaplnil. Když pak nastoupil další běloch, řidič Parksovou vyzval, aby mu uvolnila místo. Žena tiše odmítla.
Řidič na ni zavolal policii, Parksová dostala pokutu 14 dolarů a byla zatčena. Mezi místními černochy to vyvolalo bouři. Rozhodli se bojkotovat místní hromadnou dopravu a vytrvali déle než rok, dokud nejvyšší soud neprohlásil rasovou segregaci v Montgomery za protiústavní. To ale nebyl konec.
Hnutí za rovnoprávnost černochů pod vedením mladého baptistického reverenda Martina Luthera Kinga sílilo a v polovině šedesátých let se Afroameričané dočkali - zákonodárci přijali zákon o občanských právech a později i o volebním právu. Oficiálně tak dobu segregace ukončili.
Obama v autobuse rozjímal během kampaně
Parksová po desetiletích prozradila, že její chování bylo spontánní, a i když se v hnutí za práva černochů angažovala, takový odpor předem neplánovala. "Když mě zatkli, vůbec jsem si nemyslela, že to tak dopadne," vzpomínala o 30 let později. Přesto, vzhledem k její angažovanosti v hnutí, se to dalo čekat.
"Když jsem se rozhodla, věděla jsem, že mám na své straně sílu svých předků," uvedla zase při jiné příležitosti. Z Montgomery se nakonec musela vystěhovat, čelila výhrůžkám rasistů a přišla o práci. Zakotvila nakonec v Detroitu, kde ji zaměstnal místní kongresman.
Za svou odvahu získala v roce 1996 od prezidenta Clintona nejvyšší americké civilní ocenění, takzvanou Medaili svobody. A o tři roky později ji pak vyznamenal i Kongres. Rosa Parksová zemřela v roce 2005, ve svých dvaadevadesáti letech.
Autobus, v němž zažehla jiskru v boji za rovnoprávnost Afročameričanů, skončil nakonec v Muzeu Henryho Forda v Dearbornu v americkém státě Michigan. A právě tam se tento týden na chvíli pokusil vžít do role matky za práva černochů Barack Obama, první černošský prezident USA.
"Seděl jsem tam jen chvíli a přemýšlel o odvaze a houževnatosti, které jsou součástí naší nedávné minulosti. A zároveň jsou součástí mnoha lidí, často bezejmenných, kteří nefigurují v historických knihách, ale kteří trvali na své důstojnosti a podílu na americkém snu," řekl později novinářům.
Obama se v muzeu ocitl v rámci své cesty, na níž se snaží získat od dárců peníze na prezidentskou kampaň. Jeho dny v Bílém domě v rámci prvního mandátu se totiž chýlí ke konci a Američané na podzim budou volit nového prezidenta. Obama bude obhajovat a utká se pravděpodobně s republikánem Mittem Romneym. Dle dosavadních průzkumů se očekává těsný souboj.
