Před čtyřiatřiceti lety tomu tak bylo. Rusové nás okupovali. A my jsme okupantům museli říkat bratři a uznávat, že jsou nejlepší ve všem. Hitlera porazili oni a Američané je v tom vlastně zdržovali. 9. května 1945 nás osvobodila Rudá armáda, podíl ostatních byl zanedbatelný.
Hokej doopravdy hráli líp. Poráželi jsme je jen svátečně. Něčím navíc. Přelepenými bolševickými hvězdičkami na zpotvořeném znaku na hokejových dresech. Závěry vítězných hokejů bývaly velmi úzkostné, bušili do našich. Měli jsme ukrutný strach, aby se to nezvrtlo i v tom hokejovém zápase, když je to zvrtlé ve všem ostatním.
Vzpomínal jsem tenkrát na svého mrtvého tatínka a říkal si, že je pro něj dobře, že je jinde, protože by to všechno hodně zle nesl, ale že vlastně není dobře, že není živý, protože by měl z toho hokeje radost.
Ale zase: nejspíš by tu kratinkou radost v dlouhé mizerii o pomíjivost silnější jeho utahané srdce neuneslo. A uneslo-li by, stejně by si něčím domučil zbytek života. Takže je pro něj vlastně dobře, když je tam, kde je, když my živí jsme tady, kde jsme.
A taky mě napadlo, jak jsem doma takhle před 9. květnem řekl: "To se zase z těch padlejch Rusáků poserem," protože tak se mluvilo ne až po srpnové okupaci, ale už za té okupace studené, která byla vlastně od slavného osvobození.
Táta mě tehdy zavedl na Olšany k hrobečkům kluků ne příliš starších, než jsem byl tenkrát já, a řekl: "Hele, jsou mrtví. Takhle mladý a už mrtví. A kdyby je nezabil Hitler, zabili by je možná ty jejich. A to by neměli ani ty hroby."
Tak už jsem neříkal posraný padlý Rusáci. A taky jsem věděl třeba, že bylo zlé ze msty zabíjet Němce. To mi tatínek taky řekl. A na tatínka jsem najednou vzpomněl i předevčírem, když byl sport obyčejným sportem. Tak mě napadlo, že je škoda, že není živej v obyčejné zemi. "Hele, táto, tak jsme porazili Rusy," řekl bych mu. A on by odpověděl: "No jo. A teď bude potřeba porazit tu Kanadu."
