O Ústavní soud

Je jedině dobře, že si prezident Klaus s předsedou Senátu Pithartem domluvili schůzku. Setkání mělo na programu jmenování nových ústavních soudců. Jasno v této věci má být do dvou měsíců, takže je na jednání nejvyšší čas. Prezident bude jmenovat v červenci najednou většinu soudců Ústavního soudu. Senát pak podrobí nominované slyšení a buď je potvrdí, nebo nikoliv.

Přestože jde o nejsilnější prezidentovu pravomoc vůbec, Senát nemusí jít hlavě státu s jejími návrhy na ruku. Naopak. Bude jistě užitečnější včasné hledání konsenzu mezi prezidentem a horní komorou než pokus o řešení situace nějakým ostrým střetem.

Případný čelní střet může vést k tomu, že Ústavní soud zůstane dlouho neobsazen. To by bohužel znamenalo doslovné plivání na ústavu se všemi důsledky.

V poslední době se horní komora parlamentu emancipuje, stále více ideových soubojů v české politice neprobíhá mezi stranami, ale mezi parlamentními komorami, což je vývoj zdravý a normální.

Petr Hájek nedávno prohlásil, že prezident chce předjednávat nominace soudců s politickými stranami. Budiž. Daleko důležitější je však jednání se Senátem. Ten je partnerem.

Než si začnou Pithart s Klausem ukazovat nějaké seznamy jmen kandidátů na soudce, měli by se zkusit shodnout na tom, k čemu je Ústavní soud dobrý, a ohodnotit jeho dosavadní počínání.

V uplynulých letech Ústavní soud mnohokrát zabránil nejhorším výstřelkům místní cynické partajní politiky, bránil ideje a principy právního státu a vydobyl si vysokou prestiž. Může si ji do budoucna udržet, ale může ji také ztratit.