Reforma je mnohem měkčí a bezradnější než reformy v jiných postkomunistických zemích. Přesto je tvrdě napadána zprava i zleva. Zprava za to, že skutečně neřeší žádný problém.
Nemění ani zastaralý a příliš drahý důchodový, školský či zdravotní systém. Jen mírně upravuje daně a někde hází pytle s pískem do cesty povodni vládních výdajů.
Útoky zleva jsou méně racionální, ale politicky důležitější. Špidlovi a Sobotkovi se vytýká, že zrazují program sociální demokracie.
Škrty údajně dopadají na bedra "pracujícího lidu" a méně postihují "buržoazii". Hlasitě se takto ozývá vnitrostranická opozice reprezentovaná zejména Zdeňkem Škromachem.
Ač to zdánlivě spolu nesouvisí, boj o reformu je tak přímým pokračováním boje o Hrad. Dvě soupeřící křídla sociálních demokratů se smrtelně zranila. Špidla pohřbil Zemana, "zemanovci" mu z pomsty dosadili do prezidentského křesla úhlavního nepřítele Klause.
Oslabený premiér politicky správně spojil osud neslané nemastné reformy se svým. A tedy i s tím, co je mu přičítáno k dobru. Od pochvaly z Bílého domu až po vcelku nezpochybnitelnou poctivost.
Zejména však s budoucností sociální demokracie. Špidlovi protivníci mají na vybranou. Buď se skřípěním zubů strpí Špidlu, nebo ho setnou a budou riskovat své nebytí.
Půjde o každý hlas a výsledek není možno předvídat.
Uklidňující však je fakt, že i když s premiérem padne i takzvaná reforma veřejných financí, budoucnost našeho hospodářství nebude ani černější, ani růžovější. Špidlovu hlavu totiž zbylých deset milionů lidí nenosí. A o nic než o ni nejde.
