Sama pak avizovala a pochvalovala si, jak žije v nesezdaném soužití, což jí připadá lepší než manželství, ve kterém se muž často dopouští na ženě násilí. Četl jsem tedy jistou americkou statistiku, podle které dochází v nesezdaných soužitích k domácímu násilí asi 2,5 krát častěji než v manželství, ale to nebude předmětem tohoto článku. To, o čem chci psát, je otázka, zda-li toho pána, co s ním slečna S žije, označme ho pan P, vede k přijetí tohoto druhu soužití skutečně tolerance, pokrokové smýšlení a souhlas s feministickými idejemi, jak patrně slečna S předpokládá, anebo něco úplně jiného. Má-li slečna S skutečně tak ráda pluralitu, mohla by ocenit i můj alternativní pohled na páně P-ovi motivy.
Co když je to tak, že se pan P jenom nechce zatím vázat. Určitě ne úředně, možná ani citově. Přitom chce mít pravidelně uspokojovány jisté tělesné potřeby. Jaké má možnosti? Shánění krátkodobých milenek je náročné časově, návštěva nevěstinců zase finančně. Dlouhodobé chození s politicky neuvědomělou dívkou má zase pak tu nevýhodu, že začne poměrně brzy narušovat mládeneckou pohodu vyloženě hloupými dotazy typu Kdy se vezmeme? Kde budeme bydlet? Kolik budeme mít dětí? a tak. Navíc je zde reálné nebezpečí, že dojde-li k nějaké drobné nehodě, nemusí takové politicky nekorektní děvče udělat tu správnou svobodnou volbu. Což pak leze do peněz.
O co lepší je soužití s feministkou. Mít pravidelně k dispozici hezkou mladou ženu (vzhled slečny S byl jasným dokladem toho, že rovnice předpokládaná mnohými antifeministy feministka = šeredka vůbec nemusí platit) pouze za to, že občas vede nějaké ty řečičky o rovných příležitostech, nových progresivních formách soužití apod. se jeví jako dobrý obchod. Tím spíše, že je možná ani nemusí pronášet sám. Možná stačí je jen občas poslouchat a nesmát se přitom moc nahlas.
Zkusme tuto úvahu prodloužit do budoucnosti. Třeba bude mít pan P jednoho dne už volnosti dost. A napadne ho, že už by se mohl usadit, oženit a pořídit si nějakou tu drobotinu. Otázka, kterou si položí, bude, zda musí rodinu zakládat právě se slečnou S, která v tu dobu už nebude nejmladší a navíc ho před tím celá léta ubezpečovala, že o „manželské jho“ rozhodně nestojí. Tím spíš, že těch dvacítek, co dokážou ocenit zralého muže, který nasbíral dost zkušeností a vydělává už slušné peníze, nebývá zrovna nedostatek.
Ten vztah může samozřejmě ukončit i slečna S. Až potud jsou jejich šance zcela rovné. Jenže šance sehnat manžela, pokud by se pro něj nakonec přece jen rozhodla, ve vyšším věku rozhodně rovná nebude. A jak půjdou léta, tak ani šance sehnat dočasného partnera. Jsou totiž určité biologické zákonitosti, které platily, platí a platit budou zcela bez ohledu na to, kolik zákonů o rovných příležitostech nám zatím schválí naší chytří levicoví poslanci.
K odhadu toho, jak asi budou pokračovat některé trendy liberální verze pokrokovosti (abych vynechal termín gramciánský marxizmus, který u nás málokdo zná), je někdy dobré se zahledět do zemí, kde tento směr nastoupil své zatím vítězné tažení o několik desetiletí dříve než u nás. Například do Holandska, kde již byla legalizována a již mnoho let před tím prakticky dekriminalizována eutanázie. Zdaleka ne všechny objekty „osvobozující“ péče doktora Kevorkiana, přezdívaného doktor Smrt, byly smrtelně nemocné. Jeden dokonce nebyl fyzicky nemocný vůbec. Všichni ti lidé se nicméně cítili hrozně osamělí. A asi 3/4 z těch, kdo se „svobodně“ rozhodují pro předčasnou smrt, jsou ženy. Možná to bude mít i nějaký jiný důvod, než předpokládají apoštolové liberalizmu.
Je jedna věc, ve které se s feministkami asi shodnu. Někteří muži některé ženy skutečně hanebně zneužívají. Otázka je, zda-li je třeba je hledat mezi morálními fundamentalisty, dogmaticky trvajícími na tom, že povinností muže je svoji ženu chránit, živit a o ni se starat, dokud je smrt nerozdělí a nebo v nějaké úplně jiné skupině. Další otázkou pak je, zda-li boj za rovné šance, nové progresivní formy soužití apod. je skutečně tím nejchytřejším způsobem, jak se tomu vyhnout. Možná by i neškodilo zapřemýšlet o tom, kdo je první obětí feminizmu.
Pravda, nikoliv obětí jedinou. Pokud si totiž slečna S někdy pořídí syna, nejspíš jako svobodná matka, asi mu dá svůj názor na „nutnost skoncovat s mužskou dominancí“ pocítit tak, že on bude jednou nenávidět ženy. Pan P. bude možná hodně neklidně spát, až budou dospívat jeho dcery. Ale to by bylo zase na jiné povídání.
