U nás zpráva o vyšetřování možného korupčního pozadí některých milostí, udělených prezidentem, unikne z elitní policejní jednotky k novinářům dříve, než je sděleno podezřelým obvinění, a ministr vnitra neověřenému klepu dodá punc věrohodnosti jejím potvrzením v televizním zpravodajství. Protože nebyly veřejnosti předloženy žádné důkazy, zprávu je zatím třeba považovat za pomluvu. Právě díky její neurčitosti ji ovšem lidová fantazie může vztáhnout úplně ke komukoli, včetně prezidenta, pracovníků jeho kanceláře a dalších osob, které mají s řízením o udělování milostí něco společného a to bez ohledu na to, že ministr vnitra alibisticky ve slovech od prezidenta podezření odvrací. Z logiky věci vyplývá, že pomluva se tak dotýká osobní cti všech, kdo patří k širokému okruhu možných podezřelých, prezidenta nevyjímaje. Případné usvědčení pracovníků Kanceláře prezidenta republiky z korupce by současně prokázalo selhání prezidenta při výběru lidí, jimiž se obklopil. Vzhledem k Havlovu důrazu na význam mravnosti v životě společnosti by prokázání korupčního jednání v jeho blízkosti vážně poškodilo jeho prestiž. To jsou ale předčasné úvahy, protože zatím nikdo žádný důkaz nepředložil. Spíše je pravděpodobné, že dodáním věrohodnosti nedoloženým podezřením vůči osobám funkčně blízkým hlavě státu ministr vnitra naplnil skutkovou podstatu trestného činu šíření poplašené zprávy a měl by tedy uvažovat o únosnosti svého dalšího setrvání ve funkci. Únik informací o tak závažném vyšetřování je selháním policie. Ministr, který je za policii odpovědný, se proto měl prezidentovi a jeho spolupracovníkům omluvit za špinavou skvrnu, kterou na jejich obraze vytvořila policie svou neprofesionalitou ( nebo snad úmyslně ?), a to dříve, než vystoupil v televizi. Místo toho se tváří, že se vlastně nic nestalo a soudí, že přednostní informování prezidenta by bylo jakýmsi vybočením z pravidel. Naše policie dokáže uvalit přísné informační embargo na všední kriminální případy a její tiskoví mluvčí umí odrážet všetečné dotazy novinářů a nic jim neříci. V praxi Grossova ministerstva vnitra je ochrana osobnosti "obyčejných" zločinců respektována s větší úctou než prezidentova.
Grossovo televizní vyjádření navíc dostává zvláštní příchuť tím, že k němu došlo souběžně s novinářskou kampaní, šířící podezření o možném korupčním pozadí některých udělených milostí. Vnucuje se otázka, komu či čemu taková kampaň slouží, proti komu je namířena, kdo ji řídí, a také kdo ji platí a jaký k ní má vztah ministr vnitra. To jsou hádanky, které by měla vyluštit Bezpečnostní informační služba.
Druhou stránkou věci je děsivost představy, že by udělení některých milostí skutečně bylo výsledkem působení korupce. Je proto naprosto správné, že policie toto podezření vyšetřuje. Předčasné vyzrazení vyšetřování ovšem snižuje naději na případné usvědčení pachatelů, kterým byl dán čas k zametení stop. Pokud se přesto pravdivost podezření potvrdí, bude to velmi špatná zpráva o morálním stavu této společnosti. Bude-li vyvráceno, všem se nám jistě uleví.
Je pozoruhodné, že novináři vytvořili představu, podle které je získání milosti prezidenta republiky poměrně jednoduchou záležitostí. Podle jejich zaručených zpráv stačí, když zájemce prostřednictvím advokátní kanceláře naváže spojení se spolkem Šalamoun, přesněji s jeho předsedou Johnem Bokem, zaplatí mu a on milost zařídí. Má k tomu odpovídající předpoklady: je prezidentův přítel z dob disentu, má k němu přístup a na něj vliv, je předsedou komise pro udělování milostí při Kanceláři prezidenta republiky a "jak každý ví", je navíc neoficielním zaměstnancem Hradu. Tato senzační bajka je ovšem velmi prostoduchá a neobstojí při kritickém rozboru. Ze všech zmíněných tvrzení o Johnu Bokovi je pravdivé pouze to, že byl blízkým spolupracovníkem Václava Havla v disentu a v době jeho působení v čele Občanského fora byl šéfem jeho ochranky. Od té doby se ovšem mnoho změnilo. Oba spolubojovníci spolu několik let osobně nejednali až do tohoto týdne. John Bok má k Václavu Havlovi určité dílčí výhrady, i když si ho stále hluboce váží. Jeho protekci se v žádném případě netěší. Není členem komise pro udělování milostí, ani jejím předsedou. Jedná sice podle potřeby občas s pracovníky Kanceláře prezidenta republiky, ale není ani skrytě veden v jejím stavu a neplynou mu z Hradu ani ze soukromých prostředků prezidenta žádné příjmy. Během osmi let existence spolku Šalamoun podal několik desítek návrhů na udělení milosti prezidenta republiky, nebo žádosti podpořil. S částí z nich skutečně uspěl. Prezident však v souběžném období udělil téměř dva tisíce milostí, takže je zřejmé, že vliv spolku Šalamoun je mediálně značně nadhodnocen.
Domněnku účasti spolku Šalamoun na možném korupčním ovlivňování řízení o milosti prezidenta republiky zpochybňuje jak jeho způsob zpracování případů, tak organizace vlastního řízení. Bokovy návrhy totiž nejdou přímo na stůl prezidenta republiky, jak by si leckdo mohl myslet na základě zmatených novinářských zpráv. Jako všechny ostatní procházejí rukama právniček Kanceláře prezidenta republiky a většinou i přezkumným řízením na ministerstvu spravedlnosti. Spolek Šalamoun se zásadně neujímá odsouzených, jejichž žádost o milost se opírá pouze o humanitární důvody, ale vždy jen těch, u nichž se domnívá, že zjistil porušení zákona v průběhu trestního řízení. Tyto rozdílné skupiny případů se značně liší z hlediska náchylnosti k zneužití účelově zpracovaných informací. Můžeme připustit, že právnický aparát by mohl nezjistit například záměrné zkreslení lékařských zpráv o zdravotním stavu žadatele, protože k tomu není vzdělán, a podlehnout tak úmyslně vyvolanému omylu. V případě žádostí, zdůvodňovaných závadami trestního řízení, se však aparát pohybuje na půdě své odbornosti a vedle žádosti a různých doporučení má k disposici trestní spis. Rozpor mezi výsledky dokazování a zdůvodněním žádosti o milost by neměl přehlédnout, zvláště ne v případech, které zkoumá také ministerstvo spravedlnosti. Zřejmě je málo pravděpodobné, že by na korupční ovlivnění výsledku řízení stačilo koupit si pouze Johna Boka. Bylo by nutné zaslepit zrak také úředníkům ministerstva spravedlnosti a prezidentské kanceláře, čili zkorumpovat celý řetěz osob. To není tak úplně jednoduché a při naší žvanivosti by se to již dávno prozradilo. Proti domněnce o úloze spolku Šalamoun a Johna Boka mluví i skutečnost, že kritizovaných "podivných" milostí je podstatně více než případů, podporovaných spolkem Šalamoun. Někteří z takto omilostněných měli podporu dalších organizací, které se problémy žadatelů o milost zabývají, ale většinou žadatelé jednali s Kanceláří prezidenta republiky sami. Kdyby ostatně bylo možno si milost prostřednictvím Johna Boka koupit, byl by to pro něj nádherný zdroj příjmů. Lze ale poměrně snadno ověřit, že jeho rodina žije ve velmi stísněných poměrech, což o velkých příjmech nesvědčí.
Zřejmě jsme pouze svědky další dezinformační kampaně, které provázejí polistopadový režim od jeho vzniku, časem vyšumí a za nějaký čas už si na ně nikdo nepamatuje. Vždy však napáchají nějaké škody. Tato kampaň možná zabolí více než jiné, protože patrně vyvolá zdrženlivější postoj prezidenta k udělování milostí v posledních týdnech jeho mandátu a někdo z nespravedlivě odsouzených za ni zaplatí několika lety ztráty svobody. Novináři, kteří vychrlili v rozpětí několika dní tolik lží a polopravd o Johnu Bokovi, spolku Šalamoun a režimu projednávání milostí, si patrně vůbec neuvědomují důsledky svého nemravného počínání. Pan ministr Gross si možná myslí, že prezidentova péče o "lumpy" je nadbytečná a nějaký zbytečně odsezený rok vězení navíc jim pouze prospěje. Přeji jim všem, aby se jednou dostali do postavení nespravedlivě odsouzeného, kterému zbyla milost prezidenta jako poslední jiskřička naděje.
Grossovo televizní vyjádření navíc dostává zvláštní příchuť tím, že k němu došlo souběžně s novinářskou kampaní, šířící podezření o možném korupčním pozadí některých udělených milostí. Vnucuje se otázka, komu či čemu taková kampaň slouží, proti komu je namířena, kdo ji řídí, a také kdo ji platí a jaký k ní má vztah ministr vnitra. To jsou hádanky, které by měla vyluštit Bezpečnostní informační služba.
Druhou stránkou věci je děsivost představy, že by udělení některých milostí skutečně bylo výsledkem působení korupce. Je proto naprosto správné, že policie toto podezření vyšetřuje. Předčasné vyzrazení vyšetřování ovšem snižuje naději na případné usvědčení pachatelů, kterým byl dán čas k zametení stop. Pokud se přesto pravdivost podezření potvrdí, bude to velmi špatná zpráva o morálním stavu této společnosti. Bude-li vyvráceno, všem se nám jistě uleví.
Je pozoruhodné, že novináři vytvořili představu, podle které je získání milosti prezidenta republiky poměrně jednoduchou záležitostí. Podle jejich zaručených zpráv stačí, když zájemce prostřednictvím advokátní kanceláře naváže spojení se spolkem Šalamoun, přesněji s jeho předsedou Johnem Bokem, zaplatí mu a on milost zařídí. Má k tomu odpovídající předpoklady: je prezidentův přítel z dob disentu, má k němu přístup a na něj vliv, je předsedou komise pro udělování milostí při Kanceláři prezidenta republiky a "jak každý ví", je navíc neoficielním zaměstnancem Hradu. Tato senzační bajka je ovšem velmi prostoduchá a neobstojí při kritickém rozboru. Ze všech zmíněných tvrzení o Johnu Bokovi je pravdivé pouze to, že byl blízkým spolupracovníkem Václava Havla v disentu a v době jeho působení v čele Občanského fora byl šéfem jeho ochranky. Od té doby se ovšem mnoho změnilo. Oba spolubojovníci spolu několik let osobně nejednali až do tohoto týdne. John Bok má k Václavu Havlovi určité dílčí výhrady, i když si ho stále hluboce váží. Jeho protekci se v žádném případě netěší. Není členem komise pro udělování milostí, ani jejím předsedou. Jedná sice podle potřeby občas s pracovníky Kanceláře prezidenta republiky, ale není ani skrytě veden v jejím stavu a neplynou mu z Hradu ani ze soukromých prostředků prezidenta žádné příjmy. Během osmi let existence spolku Šalamoun podal několik desítek návrhů na udělení milosti prezidenta republiky, nebo žádosti podpořil. S částí z nich skutečně uspěl. Prezident však v souběžném období udělil téměř dva tisíce milostí, takže je zřejmé, že vliv spolku Šalamoun je mediálně značně nadhodnocen.
Domněnku účasti spolku Šalamoun na možném korupčním ovlivňování řízení o milosti prezidenta republiky zpochybňuje jak jeho způsob zpracování případů, tak organizace vlastního řízení. Bokovy návrhy totiž nejdou přímo na stůl prezidenta republiky, jak by si leckdo mohl myslet na základě zmatených novinářských zpráv. Jako všechny ostatní procházejí rukama právniček Kanceláře prezidenta republiky a většinou i přezkumným řízením na ministerstvu spravedlnosti. Spolek Šalamoun se zásadně neujímá odsouzených, jejichž žádost o milost se opírá pouze o humanitární důvody, ale vždy jen těch, u nichž se domnívá, že zjistil porušení zákona v průběhu trestního řízení. Tyto rozdílné skupiny případů se značně liší z hlediska náchylnosti k zneužití účelově zpracovaných informací. Můžeme připustit, že právnický aparát by mohl nezjistit například záměrné zkreslení lékařských zpráv o zdravotním stavu žadatele, protože k tomu není vzdělán, a podlehnout tak úmyslně vyvolanému omylu. V případě žádostí, zdůvodňovaných závadami trestního řízení, se však aparát pohybuje na půdě své odbornosti a vedle žádosti a různých doporučení má k disposici trestní spis. Rozpor mezi výsledky dokazování a zdůvodněním žádosti o milost by neměl přehlédnout, zvláště ne v případech, které zkoumá také ministerstvo spravedlnosti. Zřejmě je málo pravděpodobné, že by na korupční ovlivnění výsledku řízení stačilo koupit si pouze Johna Boka. Bylo by nutné zaslepit zrak také úředníkům ministerstva spravedlnosti a prezidentské kanceláře, čili zkorumpovat celý řetěz osob. To není tak úplně jednoduché a při naší žvanivosti by se to již dávno prozradilo. Proti domněnce o úloze spolku Šalamoun a Johna Boka mluví i skutečnost, že kritizovaných "podivných" milostí je podstatně více než případů, podporovaných spolkem Šalamoun. Někteří z takto omilostněných měli podporu dalších organizací, které se problémy žadatelů o milost zabývají, ale většinou žadatelé jednali s Kanceláří prezidenta republiky sami. Kdyby ostatně bylo možno si milost prostřednictvím Johna Boka koupit, byl by to pro něj nádherný zdroj příjmů. Lze ale poměrně snadno ověřit, že jeho rodina žije ve velmi stísněných poměrech, což o velkých příjmech nesvědčí.
Zřejmě jsme pouze svědky další dezinformační kampaně, které provázejí polistopadový režim od jeho vzniku, časem vyšumí a za nějaký čas už si na ně nikdo nepamatuje. Vždy však napáchají nějaké škody. Tato kampaň možná zabolí více než jiné, protože patrně vyvolá zdrženlivější postoj prezidenta k udělování milostí v posledních týdnech jeho mandátu a někdo z nespravedlivě odsouzených za ni zaplatí několika lety ztráty svobody. Novináři, kteří vychrlili v rozpětí několika dní tolik lží a polopravd o Johnu Bokovi, spolku Šalamoun a režimu projednávání milostí, si patrně vůbec neuvědomují důsledky svého nemravného počínání. Pan ministr Gross si možná myslí, že prezidentova péče o "lumpy" je nadbytečná a nějaký zbytečně odsezený rok vězení navíc jim pouze prospěje. Přeji jim všem, aby se jednou dostali do postavení nespravedlivě odsouzeného, kterému zbyla milost prezidenta jako poslední jiskřička naděje.
