"Velitelé námořnictva nám tři dny po havárii řekli, že se něco pokazilo," vzpomínala při pátém výročí tragédie pro BBC Irina Cimbalová. "Ujišťovali nás, že posádka přežila a všechny je zachrání. Věřila jsem jim. Vždycky nám říkali, že Kursk je nepotopitelný," dodala.
Nebyl. V době, kdy se námořní velitelé naparovali před zoufalými rodinami 118 námořníků, vyhasínaly 108 metrů pod hladinou Barentsova moře poslední životy členů posádky. Možná i ten, který patřil Irinině manželovi Ivanovi. Na Kursku byl dozorčím důstojníkem.
Pomalý zásah a tajnosti kolem Kursku
Drama začalo už o tři dny dříve - 12. srpna 2000, když se 150metrový kolos se dvěma jadernými reaktory účastnil posledního dne vojenského cvičení severní flotily. Krátce před půl dvanáctou se z místa havárie ozval výbuch, další exploze následovala o dvě minuty později.
V tu chvíli ztratilo velitelství s ponorkou spojení a začalo desetidenní drama, které sledoval celý svět v přímém přenosu. První dva dny držely úřady nehodu pod pokličkou. Až později vyšlo najevo, že Kursk vypátral druhý den po havárii ruský křižník Petr Veliký.
Třetí den armáda oficiálně připustila, že je Kursk uvězněný na mořském dně a zároveň dala příbuzným naději, že se záchranáři s posádkou dorozumívají klepáním na plášť ponorky. Ještě ten den se ale objevily i informace, že se bušení odmlčelo - navždy.
Srážka s americkou ponorkou nebo minou?
Média navíc celé drama zahalila pláštíkem tajemství, když začala na příběh nabalovat konspirační teorie. Hovořilo se o srážce s americkou nebo britskou ponorkou a také o kolizi s minou z druhé světové války. O pravých důvodech havárie se spekuluje dodnes.
Hojně se fantazírovalo o přísně tajném nákladu zbraní na lodi nebo o jaderných hlavicích. Moskva tyto teorie sama rozdmýchávala tím, že k záchranným pracím nechtěla pustit cizí jednotky. Pomoc přitom nabízel Washington i Londýn.
Na ponorkovou základnu v ruském Vidjajevu se sjeli příbuzní a přátelé všech 118 námořníků, kteří zemřeli na palubě ponorky Kursk. (19. srpna 2000)
Až pátý den po nehodě na veřejnost vystoupil prezident Vladimir Putin, který trávil dovolenou na Jaltě a promluvil o tragédii. Za liknavý přístup se na něj snesla vlna kritiky. Ten samý den Rusové formálně požádali o pomoc Norsko a Velkou Británii.
Norští potápěči se nakonec k trupu ponorky dostali až desátý den a po otevření poklopu zjistili, že je celá zatopená. Armáda oficiálně oznámila, že všech 118 námořníků zahynulo.
Ponorka ležela na dně rok
Nehoda pokořila ješitnost Rusů, kteří si mysleli, že jejich supermoderní zbraně mohou soupeřit s celým světem a rozpoutala rozhořčení vůči úřadům, které zasáhly pozdě a dlouho odmítaly pomoc ze zahraničí. Tvrdou lekci dostal i prezident Putin.
Část ponorky Kursk vyzdvižené ze dna Barentsova moře dnes slouží jako pomník obětem neštěstí.
Vyšetřování nakonec rozkrylo, že výbuch cvičného torpéda zavinil únik vysoce výbušné chemikálie, která se používal jako palivo pro střely. Další zbraně vybuchly po mírném zemětřesení. Ponorka ležela na dně moře ještě celý rok.
Vyprostila ji až nizozemská firma Mammoet Transport. Uvnitř se ukrývalo 114 těl, která příbuzní identifikovali a pohřbili. Čtyři muže nikdo nepoznal. Většina zesnulých leží na vojenském hřbitově ve městě Kursk, které ponorce dalo námořníky, vybavení i jméno.
"Ti všichni jsou hrdinové," povzdychla si Irina Cimbalová, když se před pěti lety procházela mezi hroby. "Ne proto, že zemřeli, ale protože sloužili na ponorce. Pokaždé, když vyráželi na misi, byli hrdiny, kteří brání svoji vlast," dodala.
JADERNÁ ZKÁZA NA PONORCE K-431Rusko si v pondělí připomnělo 25 let od další tragédie jaderné ponorky. V roce 1985 vybuchla při výměně paliva v loděnici v zálivu Čažma v Přímořském kraji na Dálném východě nukleární ponorka K 314. Při nehodě zahynulo 10 lidí, dalších 10 bylo těžce a 39 lehce ozářeno. Záření dosahovalo v epicentru síly 90 tisíc rentgenů za hodinu a zamořilo široké okolí. |
