Kardinál Ratzinger stál Karolu Wojtylovi nesmírně blízko, a to jak lidsky, tak názorově. Pozorovatelé zdůrazňují jejich společnou hlubokou spiritualitu, obrovské vzdělání a lidské charizma, zároveň však silně konzervativní smýšlení.
Ti, kdo čekali, že církev změní své názory na postavení žen a laiků, na používání kondomů či na homosexualitu, musí být zklamáni. Je téměř jisté, že Benedikt XVI. bude pokračovat v tradicionalistické linii Jana Pavla II.
Přestože jeho postoj k výzvám moderní doby je známý, bude se s nimi muset vyrovnat. Evropa je sice i nadále stále více pohanská, ale to se týká pouze křesťanských komunit.
Od 70. let do 90. let minulého století jsme byli oproti tomu svědky nečekaného vzestupu islámu. Papež se bude muset vyrovnat s tím, že věta „Bůh je mrtev“ platí s určitou výhradou. Záleží na tom, čí Bůh.
Muslimové nestojí před branami Evropy, oni už jsou za nimi a mešita stojí už i v Římě. Jan Pavel II. učinil dobře, že ji jako první pontifik v historii navštívil. Nový papež bude muset zřejmě také zout svou obuv, až přijde na návštěvu věřících, kteří věří v Boha, ale Kristus je pro ně „jen“ prorok. Kam však jít navštívit ty, kteří v Boha věří, ale nechodí ani do kostela, ani do mešity, to bude tvrdý oříšek. Druhý vatikánský koncil také mluví o lidech, u kterých se zdá, že nemají ani stopy „náboženského neklidu“. I těch je stále více.
Pokud jde o církev, ta sice roste, ale nelze popřít, že zásluhu na tom má především populační přírůstek v zemích třetího světa. Jenomže prubířským kamenem pro církev nejsou země pod rovníkem, ale ty, které je na cestě vývoje předešly. Bohatí a svobodní zápaďané totiž mohou říci dnešním chudým: „Co jsme my, budete i vy.“ Právě s tím souvisí další výrazná změna, se kterou se bude muset nový papež vypořádat: zatímco Pavel VI. i Jan Pavel II. často kritizovali nejen komunismus, ale také kapitalismus, jsme nyní svědky oživení kapitalistických idejí v tom dobrém slova smyslu. Více než sto let poté, co byla kapitalismu prorokována neslavná smrt, svět volného trhu, zisku a konzumu žije a šíří se po planetě.
Církev umí učit lidi žít v chudobě, ale nový papež musí najít slova, která obyvatelům planety ukážou, jak žít i v bohatství. A nejen v bohatství, ale také ve svobodě. Karol Wojtyla pozdravil v roce 1978 věřící z balkonu baziliky v době, kdy před sebou sovětské impérium mělo poslední zdánlivé triumfy: invazi do Afghánistánu, výjimečný stav v papežově rodném Polsku a západní země ochromené ekonomickou i ideovou krizí.
Dnes je tomu tak, že ideje svobodné společnosti – jistě i se všemi svými stinnými stránkami – oblehly samu církev a čekají, až budou vpuštěny dovnitř. K tomu dojde. Otázkou pouze je, zda to bude tento pastýř, který otevře bránu.
